II. KOLOVRÁTKAŘ. (III.)

On hraje tak roky nevšímán

na dřevěné noze.

Jen tu a tam kyne mu milostpán,

jenž jel tu ve voze.

Řve ulic ruch, tragický karneval

sil spoutaných mocí,

dnů těhotných touhou, jíž člověk vzplál,

i probděných nocí.

On hraje. – Na sukna záhybech

krev zašlá září.

On rozumí komice chvílí těch

už s vážnou tváří...

A hraje sedrán, psy štván a bos...

Svět slyší i vidí...

Ty písně, jež vložil ve stroj kdos,

moc jiná už řídí...

Jsou podvržené písně ty,

zní úlisně v kraje...

To vídeňských vlád jsou kuplety.

A on je hraje...