II. LÉKAŘ.

Král Zikmund chřadne; dnem mu noc,

a nocí bílý den,

to zděšením, když úpěl lid,

že Hus byl upálen.

A těká hradem sem a tam,

a jestliže si leh’,

hned k loži cválá odevšad

roj mátoh v děsných snech.

Nic není králi úlevou,

jej stálý honí strach,

byť prášky z drahých kamenův

bral v různých obdobách.

Nechť v Prusích polapený los

mu pazneht musil dát,

by lékem byl mu upraven –

vše marno, nelze spát!

Vše marno, nepomáhá nic,

ni svaté církve slib,

že vypleněním kacířův

prost hřichů jest a chyb.

Že svatým bude, nechať dřív

byl hrůzou zemím všem,

jen vykoná-li, co si přál

Řím, Luckým legátem.

Leč nechce býti svatým král,

radš uzdraven by žil...

„Čím zahnat slabost?“ zavzdychal,

„čím upřímiti týl?

Co platno, že mně za úděl

klín Páně dává kněz?

Mlád raděj, silen, čil a zdráv

v klín krásných žen bych kles’!“

A vzdechna kráčí – těká zas

po síních, srdcem štván,

vše v odpor mu, vše napořád,

i vítěz u Lipan.

Zle na něho je rozkacen,

že s Tábory se snes’,

že v jednotě je Pardus s ním

i ze Strážnice kněz.

„Ten Bořek,“ dí, „tím spojenstvím

hrot do prsou mi bod,

pes kulhavý, leč za ním jest

ves český pronárod!“ –

I Kolda, jenž mu Náchod vzal,

zle do srdce ho ťal,

to nedá králi stát ni spát...

či upírem se stal?

Leč vrchem trapných myšlenek

jest Jiří, mladý rek,

jenž na mrtvolách Sirotkův

jat v duši šišák smek’.

Ten, jemuž Žižka kmotrem byl,

jenž okem strašil svět

a jehož kmetem jmenoval,

ač sedmnáct měl let.

Ej, kališnický orel ten,

jak jaře křidla zved!

Chce přeletět snad jeho rod

jej v říši naposled?

Je milován i zbožňován,

a vzdorný český lid

jej může vůdcem vyvolit –

to hubí králův klid.

Tak strachu okem v příští čas

král vniká stále víc,

jak v noci temno v pustinách

vlk žárem zřítelnic.

Je bez syna – a jeho zeť

je cizák... aj už dost,

těch hadů strachem zplozených

vždy víc se smýká chvost.

Teď vzdornou pozvedl naň pěst

i vlastní ženy svod,

jeť stolec jeho shnilý člun

u víru bouřných vod.

Tím králi děs je nohsledem

a stane, kde jest on,

snů káň mu kline starou leb

a srdce – lidstva ston.

Ten jeho vlády rudý stín

jej straší víc, co den;

stín příšerný; hned chví se král

a hned je rozzuřen.

Hle, mroucí touha vilných žen

a záletnických děv

je stářím v tygra proměněn,

jenž bezzub chce jen krev!

Dřív lup svůj skokem chvátíval,

teď lstí jej svírá v spár;

vždyť tygří kel již vylámán,

a tygr chor a stár.

Je chab teď ženám k lásce kmet,

tož úskočným se stal,

jak lišák, vlčici když stih’,

jež vázla v spáře skal.

Jen to, nic rozkoší mu již,

ni panských sluhů dav,

ni hřebec berberský, ni skvost,

ni výděs sťatých hlav.

Ni v kostky hra ho netěší,

ni karty již, ni šach,

ni chlapcomilství zvrácenost,

jež přines ondy z Vlach.

Ni pláč a kletba mučených,

ni hranic kouř a žeh,

ni sudy dětí husitských

a jejich s kopců běh.

Jen claret hltá na úkoj;

však v duši krutý spor,

výš týčí se, vždy výš a výš

nad bedra Krušných hor. –

Jak uštknut z křesla vyskočil,

zpět poklesl však hned:

„Chci víno!“ Rudé víno pil,

leč bled’ a bled’ a bled’.

„Hoj, smyslů chásko, neslyšíš?

vrať vše, co chci a ždám,

než Veltelinským v divý rej

tvou mdlobu vymrskám!

Chci pružné mládí, síly vzdor

a vášně žárný vznět,

chci zlatou kadeř, růže v tvář

a slunce v ňadra zpět!

Chci přímost v trup a blesky v zrak

a požár v lednou krev,

chci týl mít jako jarý býk

a prsa jako lev!

Chci žít!... Což nikdo v světě tom,

kdo z útrap by mě zdvih’

a nad brvami vyhladil

tu zrádnou spoustu ryh?

Chci, z brázd by v líci zkřížených

zkvet úsměv vnadných jar

a v ňadrech zářně vzplálo zas,

co hříchem přišlo v zmar?

Nechť satan sám mi lékařem,

jen kdyby nazpět dal

tuk v kostí skulu zíravou

a pružnost v chabý sval.

Nechť oheň v mrazivou mou hruď

je z výhně pekel vzat,

jen kdyby žít, ach, žít mi přál,

žít ještě jedenkrát!

Jen žít, ach žít! Proč stejný všem

i králi jesti věk?

Proč?...“ Dumal, usnul... Žhavý sen

slét’ v popel myšlenek.

Mdlá v ložnici se kmitla zář

jak z rány trysklá krev,

a zavřenými dveřmi v síň

vklouz’ divný muže zjev.

Byl v černý talár zahalen –

zda skutečnost či mam? –

v půl z Němec bludný lazebník,

z půl žák; či mistr sám?

Leb na temeni oholen,

zmij záští brv je zpod,

rty hnusně v úsměv staženy

a rozkolísán chod.

Dva proudy ohňů sinavých

v síň temnou sype zor,

dech jest jak smoudem sytý žár,

jímž soptí jícen hor.

Tak ve snu zří jej králův zrak

a rozmáhá se v žas:

„Kdo jsi, zkad jdeš, co přinášíš,

rci, jaký je tvůj vzkaz?...“

„Kéž, velký králi, jsem ti vděk.

Mě přivábil tvůj sten,

z Vlach čarodějný nesu lík,

jímž budeš uzdraven!“

„Když takovým jsi lékařem,

půl království ti dám

a kancléřem, přes odpor všech,

tě v Čechách udělám.

Dám biskupství ti údělem,

jak Boha chci tě ctít,

jen taký-li, jak dřív jsem žil,

zas život budu žít!“

Muž ušklíbl se: „Slib, jen slib!

Ty slibuješ, a lžeš,

leč přec ti úslužen chci být

a splním, po čem vřeš!

Šeď vlasů v zlato zaměním,

dám svěžest v prázdno cev,

že dříve-li’s jen kočkou byl,

v ráz zmohutníš jak lev!“

„Toť chlouba, chlouba jen a klam!

Rci, odkud sílu máš?

Chceš konat, čeho nekonal

ni Bůh ni satanáš?“

„Aj, mocnější jsem obou těch,

víc nežli ti jsem zmoh’,

já zničil Husa! Z oněch dvou

mu nikdo nepomoh’!

Hus z Boha přišel-li, proč Bůh

dal věštci v ohni mřít,

a pak-li z ďábla, nuže proč

se nechtěl s knězi přít?

Já zničil ho, mou přisahou

pad’ smrti v dráp a zmar,

nad odvahou mou ustrnul

sám Cossa Baltazar!

Tvůj klam byl pouze nástrahou,

sněm konal, já co chtěl;

mě v zlatou knihu vepsal Řím –

jsem z Brodu Michael.

Jsem duší Němec, tělem kněz

a mocným jsem se stal,

když zlatý poklad Václavův

jsem z Jílového vzal.

Jím podplatil jsem, kde kdo byl,

vždyť kradený byl plen –

jen aby nepřítel můj, Hus,

byl jistě upálen. –

Bůh na věčnost mě povolal –

snad starý příběh znáš –

na žhavém voze jsem tam jel

jak prorok Eliáš!

Však jinde trůním já než on,

a není také div –

Bůh na mou slávu zanevřel

a jest mi závistiv.

Leč dosti! záhy uvidíš.

Teď slyš mých léků div!

Chtíč lásky jenom malvasír

ti vkouzlí v úpleť čiv.

Ten zdárný schvaluji ti lík,

v něm všeho žití jas:

pij, celuj, noř se v rozkoších

a miluj zas a zas!

Věk prchlý posunu ti zpět:

čil budeš, silen, mlád –

jsem sluhou tvým, než přijde čas,

bych na věky ti vlád’.

Vše kouzlo vášně dám ti v hruď

i chtíčů obraznost,

zas v jinocha se proměníš,

až sám poprosíš: „Dost!“

Ty nevěříš? Nuž uvidíš,

jen svol a budeš zdráv!“ –

A blíží se, zrak zasršel,

a jiskry metal háv.

„Viz pohár léků čarovných!

Či nechceš? Vel a kyň!

A ne-li, strádej klidně dál,

trp, moř se, mři a hyň!“

„Nuž dej!“ Číš Causis požehnal...

Král udivením vzdech’;

zřelť, z poháru jak plamenem

skvost jeho mládí šleh’.

„Dej,“ volal, „dej, chci pít!“ A pil...

„Ó běda, jed! Ty’s, vrah,

ten lék tvůj hnízdo hroznýšův

v mých zplodil útrobách!“

„Jen ztiš se, hady snout se nech,

pij, zmládneš – zruměníš,

chtíč krev ti zjaří, blesk dá v zrak...

Pij, posilni se již!

Vstaň, miluj, vínem srdce mlaď,

spěš na žen sladký svod!...“

A dvojím okem kočičím

dva šípy v krále bod’.

A na skráně mu ruku tisk’...

král bleskem z křesla vstal,

a jako vlk, když postřelen,

vyl, zúpěl, zastenal.

V ráz komorníků celý dav

vnik’ zděšen do komnat:

Hle, na kobercích leží král,

jak byl by mečem sklát.

Co stalo se? Zrak ztrnulý,

tvář bledá, siný ret...

Vstal, ohlédnul se kolem kol

a k čelu ruku zved’.

„Je zle,“ dí lékař, „světla pryč,

lék zkrotí snění vír.“

„Ne, ne, nač lék?“ křik’ hněviv král,

„nač lék? Chci malvazír!

Chci víno králů, krále vín,

to lékem léků jest!“

a rudě napěněnou číš

jak šílen lapá v pěst.

Zved’, k ústům dal ji, vyprázdnil,

a číšník znova lil,

až vína plamen, vína žár

krev náhle zachvátil.

I zrudla hned – hned zbledla tvář,

zrak vzplanul – has’ a has’,

život křídlem zlomeným

se dotkl skrání zas.

Vzdech Zikmund z hloubi. V spánek kles –

ne duch, mdlé tělo jen –

a dávných časů pestrý děj

vnik’ v lebku mu jak sen. –