II. Luh života stále neděste

Luh života stále neděste

k žním podmračných úzkostí rosou,

již, kmotřičko Smrti, povězte,

kdy přijdete jářku s kosou?

Což úsvit života pýří se nám do úsměvů stoudných,

hrou laškovnou se zlatí v děcka bujné kadeři,

jas line mu z pohádkových očí dnem svitů proudných,

hruď nelstná jitrům slunným sladce důvěří, –

však náhle nad kolébkou vstanou černé mraky,

zoř bouře hněvný bleskem den mu uhrane,

že mdlobou přivírá již omlžené zraky,

zpět s táhlým vzdechem klesne

ne do kolébky, leč do rakvičky těsné,

až tázavý mu úžas tílkem provane,

proč úsměvem již líčko nezakvete – –

Ne, tehdy nepřišla jste, kmotřičko milá,

v dětinské hrudi srdce nezmrazila;

jak byla by to tehdy chvilka bezbolestná:

vždyť matička mě k blahu nepovila!

Kdy tedy nyní přijdete, rcete,

Smrtničko, kmotřičko křestná?

Snad v stáří podvečer? Až mrazno vzpomenouti!

Jen chlad a stín, dnů zamlžených k sklonu kalné rozmary...

Šly touhy slavným průvodem, z nich po života pouti

zpět o berlích se k hrobům vlekou v cárech maškary,

z nichž u hřbitovní branky skuhrá o noclehy,

co po jitřence blaha v písních toužilo,

a na led srdce tuhnou pod mraznými žehy,

skráň s polomeným vazem

v jhu stáří oddaně se kloní na zem,

ač mladé čelo do oblak se hroužilo,

tvář mračnou hlubá vráska hněte – –

Tak pozdě nepřijdete, kmotřičko milá,

vždyť nedospalou byste žnečkou byla...

Já netuším si, že se v srdci blínu směstná,

co denně jste vrch mísy nadrobila.

Kdy tedy asi přijdete, rcete,

Smrtničko, kmotřičko křestná?

Jdu svojí nivou. V klidných rozlohách mi kyne vesna.

Květ luhů pod bory mi dýchá vůní sílící

a od včelína pod lipami z plných úlů česna

ven jiskrami včel vylétají roje zářící.

Jdu poli rodnými. Jař do klasů v nich žene,

z mých mozolů již bují slibné osení,

krev s trpkou slzou ssaje do kořene, –

co zpět mi vrátí daní?

Vše k ochraně já vzdávám boží dlani,

i svlačec, jenž se stoudně rumění,

jak po stvolu výš oddaně se vine.

Dlí oblak bílý v zlatě západu a nad ním hvězda kyne,

dní dělných svatvečery slaví klidné klekání – –

a bázeň metlou ostnitou mě tnula:

Ne aby předčasně luh Smrt mi požinula!

Ví Bůh, kam na bol nám jde její dráha scestná...

Ej, vyčkejte aspoň dozrání,

srp časně-li již jste si na mě skula!

Pak přijďte jak Poluda lestná:

co kmotr Život dal mi do vínku,

zpět vezměte závistně o slavnost obžínků,

Smrtničko, kmotřičko křestná!

Než bude kdy naklepat kosy,

mně dopřejte na žití luhu

slunce a živné rosy

a po bouřích nad ním překleňte

smírnou mi duhu!