II. MEDITACE U KRBU.

Kdy v kamnech velký oheň vesel praská

a na stole nám zpívá samovar,

kdy srdce zlatí vlídností svou láska

a na zdi malby kamen nach a žár:

Nad obrázkovou knihou hlavy dětí,

kdy, báseň živá, sklánějí se v tlum,

vzpomínky motýl křídlem lehkým letí

a střásá na skráň zlatý pel svých dum;

kdy možno číší zkalený zrak zjasnit

ve loktech lenošky, v níž dřímal děd:

tu lehko sněhu symfonii básnit

a jeho úbělem se dívat v svět.

Jak tančí vzduchem a jak vesel padá

na hory, stráně, brázdy, rýhy cest,

jak při magické luně dlouhá lada

se lesknou v třpytném svitu jeho hvězd!

Jak sosny nesou na kosmaté hlavě

tíž jeho, kolem co zní křik a ples,

to sáně jedou slunce ve záplavě,

jak zvoní rolnička, jak štěká pes;

jak s úsměvem se v soboliny sněhu

dva šťastní k sobě tisknou v honu tom,

co kolem nich ve fantastickém běhu

tyč telegrafu letí, věž i strom;

a v parku ztmělém jako ve pohádce,

jenž stříbrnými svítí plameny,

smích jejich zvoní, unyle a sladce,

v skřek vran, jež ulétají zděšeny!

To krásné ovšem poetické snění!

Máť kouzlo svoje mráz a sníh a led,

však divno, zřím sníh ve svém přemýšlení

a na něm, běda! – bosých nohou sled!

A havran polem muslínovým kráčí

a hladem kráká kolem nízkých chat,

u kamen chladných kde se v jizbě tlačí

tlum dětí... Zde svou píseň zpívá hlad!

A zdá se mi, že sníh je děsně bílý,

tak neúprosně bílý, ostrý tak,

a černá křídla, jež se nad ním chýlí,

ta křídla havraní, že rostou v mrak,

a pod mrakem tím choulí se a stená

zem celá, kam jen hledneš, v závějích!

Jsou krásná věru báseň zasněžená,

jen kdyby člověka vzlyk nezněl v nich!

Já nemohu, já neustále vidím

tu lidskou stopu – myslit musím dál,

za děda lenošku se náhle stydím,

můj teplý krb mi budí hnus a žal.

A vidím zimu, jak se dále šíří,

kdy matce zemi v žilách oheň zhas’,

sníh vidím světa šíré po Sibiři,

ten chladný, ostrý, neúprosný jas!

Kdy člověk slední bude hledat druha,

by, ne-li žíti, moh’ s ním aspoň mřít,

kdy země ledová kra bude tuhá,

hrob velký, nad nímž zaplá sněhu třpyt!

Kdy ledný škvár, jak sněhu vločka hraje,

se v bezdno skácí v druhých vločků změť –

Ach, na tvé slovo, zda chci číšku čaje,

jsem, odpusť, drahá, nedal odpověď!