II. Meteor.

Ó noci tichá, družko důvěrná,

jak bylo ti, když čaroleskem vzplanul

ti meteor, když tobě v ňadra skanul,

v jich tajemství se vnořiv bezměrná?

Zdaž jako srdci, v němžto nádherná

se blýskla slasť, v němž lepý zázrak stanul

co žárný zjev, by okamžik jej svanul

zas ve zhynutí temna příšerná?

On tebou zaplál, pronik’ beze stop,

leč odkud? kam? Již není o něm zvěsti;

přec usmíváš se klidně plna zdob!

Ó nebeský ti vzešel zázrak štěstí;

nechť okamžikem zašel v lůně dob,

on přece byl, – či může víc, co jesti?