II. Mila.

Tak přišla ke mně zticha, polehoučku,

květ akacie bílý na kloboučku,

květ za pasem a v ruce týž květ bílý.

A jako vonný sen se k víčkům schýlí,

tak, nežli jsem se nadál vnořen v snění,

mi vtiskla na rty dlouhé políbení

prodchnuté vůní akatových květů,

jež sálala z těch svěžích, dětských retů

i z celé její bytosti tak malé,

tak půvabné, tak sladké neskonale,

že zdálo se, když stál jsem chvíli u ní,

ne květy jí, jim ona dává vůni.

A ještě dnes, co tyto řádky píši,

ty akacie v samotu mou dýší,

ať práce v jho, ať sen mne chytá v sítě,

v té vůni stále se mnou jsi, ó dítě!