II. Miloval, zemřel – a tys zapomněla.

Miloval, zemřel – a tys zapomněla.

Zemřel a miloval tě – což jsi zapomněla?

Znamením pohany je prostřed mého čela

jistota lásky tvé, můj sen, že mám tě rád.

A naše divná srdce přece vzplanout směla?

Ač ty jsi zradila, já málem krad’!?

A jaké myšlenky to potměšile zrají

v podivných srdcích nám. – A ti tam umírají.

Toť vše: tam umírají. – Jeden po druhém.

Co den, co noc. – Toť vše: tam umírají.

A jejich myšlenka je: Zmírám v jaře svém.

Ó ty se nevzpírej ta slova pochopiti:

Byl hoch a sníval o radostech žití

za noci květnové

a o tom, statečně jak přijme vše, až vlnám těm se vzdá – –

A aniž znal, že jsi, on štkaje, oblažiti

už tebe toužil,

snil o darech, jež v zajíkavém štěstí odevzdá.

Ó ty se nevzpírej chápati, co být mělo.

Pojď se mnou potichu a na to patř, co je:

Tu radost oběti, tu snilo toto čelo,

to mrtvé čelo zde. Zda došlo pokoje?

A nedošlo-li ho – – ? On štkaje, oblažiti

tak vroucně přál si, aniž tebe znal,

a duši tvé – rci jen, co dneska cítí? –

křídla jí nadšen připínal.

Proč tedy, proč smím já tě míti rád,

když jemu poveleno umírat?

Proč já, jenž marnivých a hrabivých je sil,

proč já, jenž tolik dobra okusil

a do dnů svých ni jiskry nevykřesal?

Proč určeno, bych znovu marně v siném světle šel,

a jemu žel,

by v černé nevrátímo klesal?

Já marně kladu život celý v netečné srdce tvé.

Mých planých životů by nestačilo dvé,

by nestačilo tré, neb vím, že umírat

trojnásob bude mi za to, že měl tě rád,

a za to též, že já jsem směl tě míti,

ó žel, tak male rád,

když jemu poveleno umírat.

Ó lásko má, střez se mou lásku pochopiti.