II. Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!

Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!

Jak se tobě jevila ve snách mládí?

Jistě jako archanděl, vítěz, který

v hlomozu bitvy

stekl valy nepřátel v cizím městě,

despoticky v cimbuří vetknul prapor

a pak rabům, kteří se před ním třásli,

podmínky dával. –

Tak jsi snila, mladičká dívka, kdysi.

Nevím, jestli ideál splněn tobě?

Jedno vím jen, jinak mi zjevila se

v mládí snech Láska.

Přišla skromně s kytičkou konvalinek,

přišla tiše, sklánějíc oči k zemi,

v kterých plály fialy první Vesny,

milá a sladká.

Jedno řekla: „Miluji! Chci tě míti!“ –

a pak Lásky vzdala se kouzlu celá,

jak ta krůpěj na svlačce bílém zvonci

slunci se vzdává,

by ji vssálo. Blaženství! Štěstí! Rozkoš!

Dát se vžíti! – Kterak jsme oba snili?

Kdo měl pravdu? – Vítězná podléhajíc

zůstává Láska!