II. Mne život lidský více neláká –

Mne život lidský více neláká –

Já chtěl bych proměniť se v oblaka...

Což vesele bych vzdušným mořem spěl,

zem širou do kola bych obletěl!

Pode mnou kraje by se míhaly,

step vlnila a hory zdvíhaly,

a háje cedrů, myrt a cypřiše

vzdech vonný slaly za mnou do výše.

Mé touze kdykolvěk by napadlo,

zíral bych v oceánu zrcadlo,

a s párou vstoupající z hlubiny

se honil, splýval v luzné skupiny.

Leč náhle sražen s druhy v temný šik

já v ňadrech stopoval bych bouře vznik,

a větry hnán kdes v prudkém lijáku

v zem zkvetlou splynul z bouřných oblaků.

Pak v lůně květů, v bujném listoví

jak závoj spočíval bych perlový,

až paprsky zas slunka celován

vracel se parou v blankytný svůj stan.

Ptačími zpěvy slavně provázen

plul lesům nad hlavou bych jako sen,

oblakem bílým, září oděný

v náručí nové věčné proměny!