II. Modly.

Na rozkaz Herodův když s vraždou dětí

se počalo, ved Josef, tesař chudý

za uzdu osla svého písku změtí

a zkoušel všady dlouhé cesty trudy.

Ač andělové z cesty odklízeli

před božským děckem bodláčí i kámen,

ač meči hady, zmije zaháněli

a křídly clonili mu slunce plamen;

ač sfingy tuhá ňadra vyzývavá

na podušku pro matky hlavu změkla

a šakalů se smečka litá, dravá

mdlé aureoly s čela děcka lekla;

ač palmy vějířemi bohatými

chlad střely, ve korunách zlaté plody,

ač cedry na oasách ztemnělými

pod holí Josefovou tryskly vody:

Přec byla utečencům cesta tuhá

a dlouhé noci pod hvězdami v tíši,

kde mléčná dráha jako bílá stuha

se v mlh ztrácela nedozírné výši.

I přišli jednou v podivný háj ztmělý,

kde na podstavcích černých, basaltových

řad idolů čnít ku měsíci zřeli,

těl tvarů neznámých jim, zcela nových.

Na lidském těle psí a kozlí hlavy

a hrdla ibisů a šíje tuří,

v bizarní alej tísnily se davy.

Jak ty se šklebí a jak ty se chmuří!

Děs poutníky jal. Chtěli rychle zpátky,

svou berlu Josef jak v obranu natáh

a osel nesa břímě svaté matky

i děcko spící, couvnout chtěl mu v patách.

Však dítě ze sna usmálo se sladce

a k modlám ručku vzpjalo a zas na zem,

pak pevněj stulilo se k prsu matce –

a idoly s podstavců spadly rázem.

Co prošlo věků! Symbol nesplnil se.

Tys, Kriste, trpěl, mřel a vstoupal k nebi;

vzdech lidstva za Tebou dál rozvlnil se...

Na podstavcích dál idoly se šklebí;

zla, falše, bludu, přetvářky a viny!

Nás, pozdní chodce, ohrožují stejně,

nám v cestu vrhají své černé stíny,

se kupí v šiky, stahují se v hejně.

Či máme číst v tom? „– Proto jenom zuří,

že vidí duši vaši k dobru chladnou.

Ó buďte jak já a ty šíje tuří

jak přede mnou v ráz málomocné spadnou!“