II. Mojžíš vlastní matkou odchován.

Faraonova dceř krokem něžným,

sprovázená od děveček svých,

šla se umýt řeky proudem běžným

v krásný večer za dnů palčivých.

V rákosí tam ošitka je nová,

zraky její na se vábila;

co as podivného v sobě chová,

ženská mysl zvědět toužila.

Kvapně do brodu hned služka stoupá,

k čemu rozkaz velitelky zve.

Již se ošitka jí v rukou houpá,

již ji klade k nohám paní své.

Kněžna se služkami v jedné době

žasem vyrazily silný ryk,

vidouce v ní roztomilé robě,

jež byl k pláči vzbudil jejich křik.

„Oh, to jistě židovské je dítě,

které na smrt vydat měla máť;

snad mi, děvy, kojnou vyslídíte,

jíž bych na starost ho mohla dát!“

Stranou na hlídce tam pilné stála

nemluvňátka toho sestřička;

v útrobách se radostí až smála,

slyšíc, tak že mluví panička.

Slušně hned a směle před ní stojí,

praví: „Mohu kojnou obstarat,

která jistě kněžnu uspokojí

mileráda za maličký plat.“

Hodná kněžna dává vůli k tomu,

děva poklonou jí vzdává čest;

a jak na perutích běží domů,

by své matce nesla milou věst.

„Ženo,“ řekla kněžna, „vezmi robě,

ale ať ho ve vší péči máš;

za chování dobrou mzdu dám tobě,

dorostlé pak zas mi odevzdáš!“

Mladý Mojžíš u dvora zrát musil,

kde se prýštil trudný lidu žal,

aby očitě a zjevně zkusil,

jak se míchal podlých šmejdů kal.