II. Můj dome dávný, s pilami a rýči

Můj dome dávný, s pilami a rýči

Tou starobylou k tobě alejí

Jdou cizí lidé, stromy kácejí...

Pak před tebou zeď nábřeží se tyčí.

Ty mizíš za zdí... Vzdycháš? Krutě mučí

Tvou hrdost, že jen střecha nad zeď ční?

Teď mlčíš... V noci, v záři měsíční,

Však cosi šeptáš řece, jež v dál hučí...

A ten, kdo dítě byl, se k tobě blíží,

Životem zdeptán... Za noci se plíží

Kol tebe plaše, zdrcen Věčností

Jak zrnko nicotné, jež pod vůz kleslo.

Již ztratil víru ve vše, co jej neslo,

Jen jedno ví: že vše je marností...