II. Myšlénka to věru příliš smělá:

Myšlénka to věru příliš smělá:

Zhoubě věků černých odolat,

celý národ z hrobu vyvolat

tam, kde smrti chladná ruka tkvěla.

Oběť tu jen láska podat směla,

aby národ znovu zrozen byl.

Vnuk se podal v svatou oběť lásky,

aby smyl, co praděd zavinil!

Vzňal se plamen – kolem obětnice,

klečí národ, slunci hledě v tvář.

„Den je smíru! Hřivnu Bohem danou

vložme chutě vlasti na oltář.

Svorni buďme v lásce a i v činu!

Mysl svorná světy vytvoří!

Tam, kde láska svorná pracovala,

zloba žádná stavbu nezboří! –“