II. Na horách volno! Své oči zavírám.

Na horách volno! Své oči zavírám.

Nač zříti v svět, je smutno v něm.

Slyším jen zbraní hluk a moří šum.

Kéž klidný den mne nese k nebesům,

kde není sváru, kde nehýří hněv,

kde slyšet duší milý zpěv,

kde na sta květů zdobí rajský luh

a blažení se řadí v nebes kruh.

Tam klid a mír jest, jehož dávno žádám.

Leč nechci přec v tom míru býti sám –

jen jednou za věk-li mi v ústret kročí

má Liduška a pohlédne mi v oči,

v ty oči mé, jež stále pro ni rudnou,

vždyť její byly pro mne blaha studnou.

Z nich stále perlí se a bez ustání

můj život jediný: Jí vzpomínání.