II. Na lavičce u kamen seděli jsme spolu.

Na lavičce u kamen seděli jsme spolu.

Do svých rukou vzalas mé ruce,

na klín je položila,

zamyšleně je pohladila

a řekla jsi vážně a pevně:

Mám Vás ráda. – –

Já mlčel. Já nemohl. Srdce moje

bilo těžce a prudce.

Veliké blaženství zalehlo je,

tak velké až podobné muce.

I ustalo bíti. Hluboko v něm,

hluboko, mlčky slíbil jsem,

muž muži přisáhl sobě,

že já, hrst prachu, u cesty květ,

že já, duše z Boha, větší než svět,

v tom životě žiju Tobě...