II. Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití,

Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití,

z nich pouze slunce v pusté dny mé stéká,

na chvíle ty má lačná duše čeká,

tvých očí ždajíc rosnou vláhu píti.

Na ňadrech tvých líp nežli v měkkém kvítí

bych usnul rád a zahnal do daleka

vše, kolem nás co hlučí a se vzteká,

čím dlouho cizí umíme si býti.

Na ňadrech tvých, kde pokoj, mír a těcha,

kéž jednou bůh mne sladce umřít nechá,

když nedopřál mi žíti u nich v štěstí;

na ňadrech tvých a v očích tvých, v tvém klínu

zda rozkoší dřív či dřív touhou zhynu?

Jen tam! – vše jiné lhostejné mi jesti.