II. Na polích katalaunských

Již zdálo se, že vskutku do nebes

německé pýchy stromy růsti budou,

že Evropa, v smrt vklíněna a v děs,

se pod zátopou krve zalkne rudou,

že pousmát se může Attila,

jenž nad Sprévou se triumfem chtěl opít,

hodina Francie že odbila

v rachotu děl a v cvalu pruských kopyt.

Z ran tisícerých míza Belgie

prýštěla k zemi, po níž železnými

kročeji táhla plavá bestie,

puštěná z mříží klece v Postupimi.

Oh, ne, přec nezvítězil Attila!

V nejtěžší chvíli, ve smrtelné křeči

lva Belfortského síla ožila.

Vždyť srdce světa bylo v nebezpečí.

To srdce světa, Paříž, město měst,

jímž svět zas měl se obrodit a zmládnout,

se k slávě zase bojem mělo vznést,

a nikdy pokořit se, nikdy padnout...

Francie rytířská zas povstává,

v boj řítí se na Katalaunské pláni.

Národ, jenž mře, však jenž se nevzdává,

lvím krokem v před jde se zaťatou dlaní.

A hordy Hunů zase prchají

Francie starou slávou oslněny...

A vítězství jak kráčí po kraji,

svět oddechl si vděčně, zachráněný.