II Nad hrobem

Na černou rakev házím k rudé růži

tři vzpomínky svým „s bohem“ posledním:

tu první mistru slov, tu druhou muži,

tu třetí slovům nedosloveným.

Tys dozrál, dorost, domluvil – a přeci:

kdos v tobě šeptal jako ten, kdo ví,

že bůh dlí v tichu a že lidské věci

jsou křtěny nad pramenem tajemství.

Nuž, s bohem buď. Hrst vzpomínek a díků

k té rudé růži – a pak půjdem dál,

zpět onou strání, peripatetiku,

kdes v bílém dešti květů putoval,

zpět v onen dům, kde ticho snů vždy znova

se v jasně zvučnou mluvu promění.

Co z tajemství, co bude z moci slova?

Šept hrobu dýše: „Zbývá mlčení“.