II Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá,

Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá,

ó Přítelkyně má, z těch růží povadlých

vstříc vůně stoupají jak ze rtů pobledlých

vzdech vášně mroucí již za planoucího léta.

Zříš boha řeckého, mu na rtech úsměv zkvétá,

horoucnost tajemná! A ve tvých zracích mdlých

se náhle roznítí a v loktech vychladlých

zas ohněm ožije tvá touha nezakletá.

A nyní zdá se ti, co ret se ke rtu sklání,

strom každý oživen že duchem pohanským

vzdech vydá z ňader svých a srdcí žhavá vzplání,

že vše se zachvěje a vzdme jak vlny moří,

a posléz’ zapálen hořícím zrakem tvým

vášnivým požárem les celý kolem hoří.