II. Nemocen byl jsem. V posteli

Nemocen byl jsem. V posteli

leže jsem oknem se díval.

Jara hlas bujný a veselý

v horách a údolích zpíval.

Milá má vařila mi čaj,

čelo mi hladila jemně,

na mého lože sedla kraj,

potichu mluvila ke mně:

„Nebuď tak smuten, hochu můj,

proč jsi tak smuten, můj hochu?

Aspoň se trochu zaraduj,

aspoň se pousměj trochu!

Což mrzí tě již tento svět,

slzavý údol strasti?

Či zatoužil jsi náhle zpět

po domovu i vlasti?

Po domovu a přátelích,

které jsi zanechal v dáli,

kteří v dnech mládí veselých

tebe snad milovali?

Marného toho stesku nech,

dej výhost všemu bolu.

Ty budeš zdráv a do Tvých Čech

navrátíme se spolu.

Jest krásný život vezdejší

a smutné umíraní.

Ty budeš zdráv. Vždyť silnější

než smrt jest milování.“

Bylo tak krásně. Na Alpách

jara hlas veselý zpíval,

otevřenými okny táh’

slunce a vůně příval.

Při zvonků radostném cinkotu

do hor se vracela stáda.

Před domem v jemném šumotu

chvěla se topolů řada.

Na Čechy v dálce vzpomněl jsem

a na dech jejich zimy,

na přátele, jež nechal jsem

za vrchy sněhovými.

V přikrývku jsem se zahalil,

náhlé jsem pocítil chladno.

Vzduch ještě vlhký v dubnu byl,

nastydnout není radno.