II. Nevím, co to jesti, v skutku,

Nevím, co to jesti, v skutku,

Že mne těší celý svět;

Moje srdce nezná smutku,

Ani slzí ten můj hled.

Kam se koli podívám,

Všudy rozkoš vstříc mi kyne;

Dokuď žití neuplyne,

S dobrou myslí jí se vzdám.

Když mne ze sna vzbudí s rána

Zorou růžnou jasný den:

Moje duše rozplesaná

Tož radostí plýtvá jen.

Každý květ se usmívá,

Tekouc vlnou rozpustilou

Řeka hučí písní milou;

„S Bohem!“ kos jí zazpívá.

A já podlé břehu řeky

Kráčím volnovesele;

Celý kraj své luzné vděky

Vstříc mi jeví zbujelé.

Zatím já se zastavím

U hospůdky milované,

A zde víno opěvané

I svým zpěvem oslavím.

A když Luna večer svítí

Jako hvězda milosti,

Tu já teprv svého žití

Pokusím vše radosti.

K milce zajdu v vonný sad,

K bílému tam dvorci v háji;

Tu mně její rtové vzdají

Hubinek milostný slad.

Nevím, co to jesti, v skutku,

Že mne těší celý svět;

Že mé srdce nezná smutku,

Ani slzí ten můj hled.

Kdo se málem veselí,

Kdo miluje víno, děvu;

Kdo nachýlí sluch svůj k zpěvu:

Tomu rájem svět celý.