II. Nic v životě již nechci poslouchat,

Nic v životě již nechci poslouchat,

a na nic myslet, nesnesu již bolu,

co bylo, vědět nechci, ni se ptát,

ať třeba víc již nesejdem se spolu!

Mně neříkejte, že jsem vinna snad,

jsem zoufalství již všeho na vrcholu,

mne chcete zase slyšet naříkat,

zřít, jak se řítím do propasti dolů?

Jak smrtelným se chvěji zápasem –

laň znavená, jež nehýbá se z místa –

ač vím, že zkáza čeká mne tu jistá,

že slabá jsem a nedovedu zlem

zlé oplatit – a nebráním se ani –

mne proto štvete, jako Tebe, lani!