II. Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,

Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,

ji opustil jsem, ač mne ráda měla;

spícího děcka rtem se dotkl čela

a jako zloděj odkradl se v noci.

Svět může klnout manželu a otci,

leč duší jeho myšlenka jen chvěla,

že sám jen dojde, hvězd kde záře skvělá,

neb v žití všednu zhyne bez pomoci.

Mé umění, Ó, umění mé svaté,

ta oběť tobě marná byla, marná,

neb potom Emmu zřel jsem jedenkráte.

A zda dnes přijde? ptám se rozchvěn denně –

a vidí-li, jak láska má je žárná?

Ne, marně prcháš, neunikneš – ženě.