II. Oddíl.

Ni mráček nechmuří nebeskou báň,

Tak čistou, lazurnou, jak dívčí oko:

S ní na rozkvětlou kolem čarnou pláň

S jasného trůnu, který převysoko,

Rozlévá slunko žár na důl i stráň:

Jest ticho; ne však jako za večera,

Kdy větérek s vlnkami v závod pluje,

Jemně si v listí hrá, z lehounka duje

A jeho píseň, za prvního šera

Provází hvězdný svit tam na východě

Té čarné, vábné, první v nebi hvězdy

Roztoužení a něhu v srdce vodě,

Až víc a víc jich plá, a více vezdy,

Již nesčetně jich jejím ve průvodě –

An západ posud v slunce svit se noří,

V růžených duhách zem se s nebem koupá,

A jako slunko níž a níže sstoupá,

Tak jasněj’ , jasněj‘ démanty hvězd hoří:

Ne tak! toť Vesny, máje roztoužení:

Však letní ticho; pod vedrem se sklání

Obilní klas a každý květ u chvění;

Tu na obzoru dálném stín se shání,

Jenž zprvu lehký, víc a víc se mění,

Až zhoustne v mrak a neprohlednou tučí

Ohromna orla křídlem, nebe halí;

Mrak na mrak skupen blíž a blíž se valí,

Tu siný zaplá blesk – hrom z temna hučí –

Dunění z dáli vichr přihání,

Hluboký šum, co bitvy rachot dutý,

Zaléhá blíž a blíže hřímání,

Zaječí v lesy z mračen orkán krutý

S výkřikem zloby, hrůzy, zoufání,

Unáší list a prach až k nebi zdmutý –

Tichne – jak zvonů z dáli slavný hlas –

Velebný chorál – ztichnul – zazní zas,

Až usne v dáli – ztuhne nepohnutý.

Tak v duši mé: ty zjevy matné, divé,

Jež dávno, dávno odumřely v ní,

Zas probleskují v mysli nyní snivé,

Jak ona bouře blíž a blíže zní,

A zvuky, nyní bouřné, nyní tklivé

Se znovu v hloubi její mocně budí –

Že odumřely? Ne! ony jen spaly,

Jak zvuky lyry k sobě pěvce zvaly,

Až na vždy usnou v zpěvné jeho hrudi.

Jak v ptáčete hrdélku někdy jemném,

Jež sladce druhdy po vlastech si pělo:

Co z něho v rovečku jest nyní temném?

Kde hlásky jsou, jimiž se všechno chvělo?

Vše zahynulo v chladu nedojemném?

O ne! byť zhynulo i jeho tělo,

Přec něco v zvucích nesmrtelně dýše,

Vznese se v harmonie věčné říše,

By v andělů chorálu věčně pělo!

Svoboda vkuta jesti v okovy,

Již dřímá staroslavný český lev;

Pohlédni po všech vlastech na rovy,

Jež nakupily podlost, vášně hněv:

Co skrývají ty truchlé příkrovy?

Slyšíš!? to z jeho zbitých prsou řev!

A blesk za bleskem, zem se v hloubi třese,

Veškerou Evropou ta bouř se nese

Jak božství samé, vznešený to zjev!

Však vy! vy mučenníci lidstva, boží!

Vy bojovníci posvátné svobody!

Vy na trnovém zesnuli jste loži

A z vašich těl vytryskly krve brody:

Kéž píseň ta vám věnec z lauru vloží

Na mohyly vznešených vašich činů!

Pokryly země tvář vašími těly;

Však duše v nesmrtelnost uletěly

A příkladem jsou věčným vašich synů.

„Zde klečím před Tebou, bytosti hrozná!

Zrak pevně v zastřenou tvář tvoji zírá –

Byť pro odvážnost bleskem smrt i dozná!

Jsi hrozna, jako bouře temnost čírá,

Jsi krásna: kéž i národ můj tě pozná,

Jsi velebna, až hruď se ouží, svírá,

Jsi posvátna, jak božské tváře lesk,

Jsi drtící jak jeho s nebe blesk,

Jsi milující: tebou hřích se stírá!“

„Zde klečím před Tebou o minulosti!

Odhal tu roušku, Tvé jež kryje líce,

Odhal ten závoj, plný tajemnosti,

Jenž kryje slávy skutků na tisíce,

Osvěť tu temnost, plnou příšernosti –

Hle zora září! – září víc a více!

Snesu tu zář! ač smrtelník jsem z prachu,

Snesu tvou krásu z purpuru a nachu,

Byť oči osleply ty krásy zříce!“

Klečel jsem dlouho před sochou zastřenou,

Pozíral bez odvratu v tváře její:

Tu promluvila mluvou bezejmennou:

A hluboké přede mnou hroby zejí,

A nad jich tmou se barvy duhy klenou:

V nich překrásná, andělská tvář se zjeví

A blíž a blíž se vznáší nad propastí:

To její duch! to duch mé matky, vlasti;

Jen její tvář ten bol, tu krásu jeví.

„Anděli krásný! ty, jenž na svém čele

Co pečeť věčnosti máš hvězdu skvoucí,

Anděli krásný! zjevení ty skvělé,

Jenž záři krásy nosíš nehynoucí,

Lahodu v tváři bolest trpitele,

Ze zdrojů světla krásu svou beroucí –

Anděli krásný! veď mne v propast onu:

I v posledním života mého skonu

Na rtech mých úsměv pro tě lásky vroucí!“

„– Violin duch jsem; já jsem Jana vedla

Po stezce slávy k potupě skonání

A klesnuvšího láskou jej pozvedla,

Já patřila na jeho umírání,

já viděla, kdy tvář ta na vždy zbledla:

A smrtelný kdy pot ze jeho skrání

Po kapkách bolest v srdce matky nořil,

Tu duch se můj před trůnem božím kořil!

Bol matky! zemřel pro ni v usmívání!“ –

„– Od něho uč se lásce!“ – anděl kynul

A duch můj s duchem jeho letěl v temno –

V propasti – svit kde slunce na vždy hynul

Ach! jak mi nevýslovně bylo jemno:

Jakoby lásky dech se srdcem vinul –

Vždy níž a níž – až dospěli jsme země:

Viděl jsem Prahu – přízrak minulý –

A jakoby se slzy vinuly,

Tak bol se nekonečný zmáhal ve mně.

V sklepení seděl muž zde přikovaný

Bez dechu, hnutí – jako mrtvol bled –

V žaláři za živa snad pochovaný;

Tu upřel na mne anděl božský hled:

„– To z Dubé Jan – to syn můj milovaný!“

Tak v nevýslovném kouzlu hlasu pravil,

„– Viz jeho rány: oudy rozdrceny

A bolestí jsou oči uzamčeny,

Zde tyran – kat – vítězství kruté slavil. –“

Viděl jsem rány, žár v mém srdci vířil,

Mrákota hrůzy mysl obestřela,

Hněv s lítostí se v žhavých prsou šířil –

Krvavý pot ukápnul s mého čela –

Však anděl pohledem svým vášně smířil;

Vidění nové duše moje zřela:

Jan ožil; množství bratří kolem stálo,

Že Tábority vidím, se mi zdálo,

Slavených mrtvých reků živá těla.

A divný žár z Janových očí vanul:

Nebyl to více člověk: v jeho tváři

Jakoby nitrem božský oheň planul

A v očích obrážel nebeskou záři –

Nadšení výraz taký nyní stanul,

Že všichni neodvratně na něj patří:

Však já v okovech spjatý tvář jsem sklonil

A nad porobou vlasti slze ronil:

Táborských nesnesl jsem pohled bratří.

Jak Pythia, pověstná kněžka Řeků,

Kdy losy hlásala, jsouc nadšena,

V jakémsi nikdy nepojatém vzteku

Se uchvácena zdála – vznešena

Však hrozna – rozohnila k boji reků:

Tvář hrozná, horoucí, pak v očích plání,

Sevřené rty se bez slov hýbaly,

Kol čela vlasy divě splývaly,

Kdy nad propastí osudnou se sklání:

Tak zářilo Roháči božství s čela,

Nadšené mysli v očích věhlas plál,

Tisíciletí duše mžikem zřela,

Pronikla vesmír, nekonečnou dál;

Zřel v příští věštím duchem archanděla,

Myšlenku božskou sledovat se zdál:

A zrak ten láskou, slastí, bolem vroucí

Upřen byl tam, kde anděl v kráse skvoucí

Kde průvodce můj – Violin duch stál.

Na milenku svou – vlast – tak dlouho zíral,

Až jeho hlas – jakoby z prsou dřímal,

Jak lehký větřík kolem se ubíral,

Jak dávná pověst srdce sladce jímal –

Tak divně zněl, až bol mé srdce svíral –

Tak ladně, jak by lyru v ruce třímal –

Náhle, jak blesk by v propast skály kácel,

Jak ohlas hromu kolem zaburácel,

A takto prorockými slovy hřímal:

„– Tam na západě rudá záře plane,

V té záři vznešený duch umírá,

Z umírajících úst těch prosba vane,

Modlitba vesmírem se ubírá –

Až před božím tam trůnem v nebi stane:

Pro pravdu umírám, pro lidstva spásu!

Odpusť jim, bože!“ – tak se tiše modlí –

„Kéž pravda svatá na zemi již prodlí,

Kéž uzří lidstvo pravdy božskou krásu!“

„Odpusť jim, bože!“ šepcí jeho rtové –

„Mé tělo sice v plamenech těch shoří,

Však duch se zrodí v kráse opět nové:

Tvé slovo z popele jej znovu stvoří –

A věční budou ducha mého dnové!

Můj duch se před Tvou velebností koří,

O kráso! věčná pravdo! kráso skvoucí!

O kráso božská, kráso nehynoucí,

Tě muka, oheň – nic Tě neumoří!“

„Ty trůníš, otevřené kde zřím nebe,

Kéž staneš zde též, zemi na ubohé,

Ty krvi Kristova, Ty božský chlebe!

Odpusť, o bože hříchy lidem mnohé,

Neb nepoznali pravdu, ani Tebe!

Chraň národ můj! Chraň Čechy, vlast mou drahou

Chraň národ můj, dej jemu síly dosti,

By nepodlehnul nepřátel svých zlosti,

By věčně pravdu hájil vroucí snahou!“

„Chraň národ můj! Tys vyvolil jej sobě,

By pravdu hlásal, lidstvo osvobodil!

Uchovej k poslední jej slavné době,

By uzřel spásu, k níž jsi Ty jej vodil!

Můj duch se vznáší, bože, nyní k Tobě:

Po stezkách trnových se k Tobě chodí!

Děkuji, pane, za tu milost Tvoji

Že pro Tebe smím trpět v smrtném boji:

Umírá tělo – duch se znovu zrodí –“

Hranice shořela; Husův duch převznešený

Se vznesl tamo v nadhvězdné ty stany

Andělem božské lásky unešený:

Však popel jeho od západní strany

Sem v zemi rodnou na zpět přinešený,

Jak Fénix báječný oživnul znova:

Co jeden muž se národ celý zdvíhá

Již zář kostnická nad světem se míhá:

Spálili tělo – nemohou však slova!

O Huse, Jeronyme! nyní zříte

Tam s výše nadhvězdné ubohou vlast:

Zda nad osudem jejím neslzíte?

Zda necítíte její muka, strast

A u boha tam za ni neprosíte?

Ubohá Čechie! svobodu chtěla,

Bratrství, lásku dáti všemu světu:

Však svoboda zdušena v ranném květu,

V odplatu hanu, muka utrpěla.

Hranice shořela a národ celý

Tou zvěstí do nejhlubších útrob raněn

Povzdechnul strašným bolem rozechvělý:

Byl katován, uplván, pálen, haněn:

Však tehdy ještě jarý, silný, smělý

Zatřásl v hněvu hřívou český lev,

Zahřímal v svět: tu v ryku ozvěně

Se mění vše jak divem: v proměně

Vznešeně strašný vystupuje zjev:

Ohromný muž jak bleskem světem jede,

Pod jeho krokem duní, sténá země,

Nad hvězdy témě tváře hledí bledé,

Rachotí dutý hrom jak z dálky témě

A celý národ na vrahy své vede –

On vede národ přec – ač nemá očí –

On bohem vyslán pomstit křivdy jeho,

Jak v spravedlnost boží věří v něho:

Utíká vrah, kde Žižkovu tvář zočí.

On bohem vyslán – nepřemožen jesti!

On jako rachot bouře, blesků plání:

S ním povždy bůh, vždy vítězství on věstí:

Císař i Řím se před tím slepcem sklání –

Rozdrtil pouta mohutnou svou pěstí!

On bohem vyslán: marné namáhání,

Jej nepřemůže nic, až ztresce pýchy

Papežské, skácí modly – kněžské hříchy –

Rozdrtí bleskem korunu z tvých skrání!

O muže věčné paměti hodného!

O nesmrtelné věčně věkův činy!

Zda pojme národ ducha ohromného,

Zda nadchne jmeno Žižky jeho syny,

By rozdrtili bleskem vraha svého?

O hanba Čechům, jestli zotročilí

Kdy zapomenou na odkaz ten svatý,

Jejž odkázal jim on – již smrtí spjatý:

Kéž raděj’ nikdy světlo nezočili!

Vždyť Tebou, předchůdce Ty nové doby,

Jen Tebou zvítězil nad světem celým,

Jen Ty jsi zničil nepřátelské zloby,

Pomníkem učinil jsi navždy skvělým

V paměti lidstva posvátné ty hroby!

Však tehdy ještě světem nedospělým

Jsi nebyl oceněn, ni pochopen:

On snésti světlo ještě neschopen

Nazýval Tebe duchem krutým, smělým.

O genie Ty mocný! sdílíš osud

Přemnohých velkých duchů toho světa!

Vždyť pomník Tobě nepostaven dosud,

Památka Tvá jest ještě lidmi kleta,

Jichž duchem jasný neproniknul posud:

Tys jako jasné hvězdy prudká záře

Všem pozemšťanům oslnivší zraky,

Již náhle zahalily bouřné mraky;

Všichni své v hrůze kloní k zemi tváře.

Svět potomní snad více neuvěří,

Za báj vyhlásí, co jsem já sám spatřil:

Tisíce nepřátel se dole šeří,

Život se lidský s smrtí nudou sbratřil,

Národ se český s celým světem měří.

Jen šest a dvacet bojovníků bylo

Tam na Vítkově, dvě ženy a panna:

Pokryta Němci každá hory strana,

Tisíce mečů oupatí pak krylo.

Rachot se vznáší k nebi, rachot hromu,

Již zoufá Praha nad výsledkem boje,

Však duch Tvůj, vznešen každou nad pohromu

A bleskem drtí vrahů oko Tvoje:

Tu v strašném rachotu a mečů lomu

Povodeň lidská Žižku zachvátila –

Již zaplaven jsi v nepřátel svých moři –

Tu náhle prostora se kolem tvoří:

Páže Tě věrná z tísně ven vybila.

Nepřátel těla kolem nakupena,

Již utíkají hnáni divým třasem,

Kde hory příkrá k řece dolů stěna –

Hrom bije, dým se valí za ohlasem,

Nepřátel zloba jesti ohromena:

A na bojišti vítěz píseň pěje,

Slzíce klekli jako v chrámu páně:

Zde národ zvítězil, vlasť drahou chráně,

Cit lásky k vlasti každým srdcem chvěje.

Žižkov ta hora od té doby zvána –

Čechie! čarokrásná zřícenino!

Byť ukrutná ti zasazena rána;

Pokud však údolí tam Vltavino,

Pokud ta voda údolím tím hnána –

Byť sláva vrahem tvojím rozmetána:

Přec hora ta zůstane státi věčně!

Zde každý Čech k modlitbě klekne vděčně

A sláva Žižky povždy bude známa.

A kdyby zahynul poslední Čech

A vyschnuly prameny českých řek:

Pokud však trvat bude země běh –

Tisíciletý uplyne i věk –

Kdy zastaví se poutník v místech těch,

Budou se ozývat po Čechách vzdechy

A budou hlásat: „Zde žil Žižka rek,

Proud krve pro svobodu lidstva tek’,

Zde s chrabrými on vítězíval Čechy!“

A bouř ta dál a dále světem letí,

Vždy výš a výše požár děsný plane,

Svobody slunce východ rudý světí:

Kdy národ pro svobodu lidstva vstane,

Tu nepřátel rozmete jako smetí!

U Vyšehradu vzplanula výše:

Jak Titan vzpřímen stojí národ český

A na vše strany sálá boží blesky,

Třese se tyran o korunu, říše.

A opět táhnou nepřátelské voje!

„Vyhubím kacířský ten národ z kořen!“

Přísahal Sigmund nadějí se koje:

„Dřív neustanu, dokud nepokořen!“

Děsnější opět vzeplanuly boje;

U Kutné Hory lid pro kalich mořen:

Za živa lidé metáni jsou v doly –

Jiní zhynuli ve plamenech smoly –

Národe! jsi jen k mučennictví stvořen?

Mstitel se blíží! Blízko hrom udeřil:

Ha, Brod Německý – krvavým byl brodem,

A po třetí než den se z jitra šeřil,

Vítězství hřmí – zář slunce plane vzchodem!

Neb v pomoc boží národ český věřil,

Jen v boží doufal pomoc – a svou vlastní:

Jen ten národ jho zdrtí porobenství,

Jejž nezalekne žádné protivenství –

Jen podlí lidé v porobě jsou šťastni!

A bouř ta dál a dále světem letí,

Vždy výš a výše požár děsný plane,

Svobody slunce východ rudý světí,

První polibek její světem vane!

Evropa celá výpravu již třetí

Vyslala k vyhubení volných Čechů:

Však pouhé jmeno slepce vojevody

Mstitele toho trpící svobody

Rozpráší křižáky u děsném spěchu.

Ach, slyším pláč – jak otec kdy umírá,

Po veškerých se vlastech nese ston,

Tak bolný, zoufalý, že prsa svírá,

Jak hranu svobodě kdy zvoní zvon.

Ha vzplanul blesk – a tma jest opět čírá?

Ach, otče, otče! on že umřel – on!

To výkřik strašný, výkřik zoufalosti,

Že stydne v žilách krev, proráží kosti –

Toť Přibyslava, otce Žižky skon.

Že ty jsi zemřel? ty jsi zemřel reku?

Že tací lidé také umírají?

Však ne! o ne – ty nejsi podoben člověku:

Nebesa takých někdy sesílají,

Po dlouhém vracejí se opět věku:

Před nimi svobody den jasně září,

V jich rukou blesky – krokem duní hromy

A jako bouře v lese kácí stromy,

Tak trůny řítí se před jejich tváří.

Ty vzore reka pro věky budoucí,

Tak skromný, nezištný – vždy bratrem pouze

Jsi jmenován chtěl být – toť jmeno skvoucí:

Nebažils po bohatství v marné touze,

Jen láska k vlasti vedla tebe vroucí:

Pro tebe bojoval, bohyně Slávo!

Korunou moha ozdobiti čelo,

Kdy vše se před ramenem tvojím chvělo:

Pohrdnul’s ctižádostí – zvolil s právo!

To právo ubohých a utlačených!

Však výčitka přec tobě dána jedna:

Žes prolil krve proudů nespočtěných!

Však, kdo kdy pro svobodu rámě zvedna

Zatasil v pochvy mečů nezbrocených?

Kdy celý národ vyhubiti chtěli,

Svobodu udusiti ve zárodu –

Kdy houfy barbarských těch pronárodů

Se rouhat svobodnému Čechu směli?

Vždy národ ten, jenž nastavil svou hrudi,

Po krvi potopě svobodu sklízel –

A byť i podlehl: ta krev probudí

Zas lid, jejž nezalekne boje svízel:

Buď podlehne – neb tyranů vypudí!

Ukrutná, strašná, požehnaná setba!

Neviňte národ ten: v něm duch je boží –

Však hanba mu, kdy pokorně zbraň složí.

Však věčná tyranům katanským kletba,

Již dohnali ten národ k zoufalosti!

Ha! spravedlnost přece vládne světem:

Je obviní těch mučenníků kosti,

Proud krve, zkvětlý rudým za výkvětem

V jich duších žháti bude do věčnosti:

Ta každá krůpěj v oheň se promění,

Červ nepřestane v duších jejich hlodat!

O běda tomu, kdo směl národ prodat,

Proň na věky nižádné odpuštění!

Požáry vidím na obzoru pláti,

Krvavě, rudě zbarvilo se nebe –

A dál a dále vidím bouř se hnáti,

Kdy pochovali, otče Žižko, tebe!

Ó vlasti má, ó moje drahá máti,

Již opět statný syn se tobě zrodil:

Zhynuli Hvězda, Švamberk v krátkém čase –

Tu Žižkovu uchopil berlu zase,

Jenž jako ti k vítězství národ vodil.

A bouř ta dál a dále světem letí,

Vždy výš a výše požár děsný plane,

Svobody slunce východ rudý světí,

První polibek její světem vane,

A nový rek svobody vodí děti,

Ohromný přízrak z země vystupuje –

Tam Oustí, Stříbro celým světem hřímá –

To Prokop Velký žezlo Žižky třímá,

Vždy dál a dál se požár rozšiřuje –

A jako vulkán, kdy překypí jícen,

Své blesky, oheň vůkol metá, kouře,

Tak svobody žár, jednou v lidstvu znícen,

Se valí, jako s hory děsná bouře!

Ten vulkán Čechy, jasný světla svícen,

Však strašnýť jeho požár v hloubi zňatý:

Již břehy jeho překypěly žárem

A živly spojeny krvavým svárem:

Již za hranice vlaje kalich svatý.

V sousední kraj se děsná bouř ta valí,

Třesou se před Čechy sousední říše

A v krev a nářek kouř se kolem halí,

A dým ten postupuje povždy výše:

I bije blesk, lid budí rozespalý,

Jak Perun blesky metá s nebes trůnu:

V německou říš – tam zase v Uhry bijí,

Kalicha nepřítel se v prachu svíjí,

Třese se papež v Římě o svou krůnu.

„Poslední – ještě jedno namáhání!“

Tak volá papež, císař zoufajíce:

Již poslední, ohromné vojsko shání

A se všech stran jich spěchá na tisíce –

Čechie, již se leskne nad tvou skrání

Katanův meč: té neodoláš moci!

Poslední rozhodný se blíží boj,

Zda zvítězit má tmy, či světla zdroj,

Jenž od věčnosti válčí s temnou nocí.

Veliký onen u Domažlic den!

Památky nehynoucí po vše doby:

V něm ohromný se jakýs skrývá sen,

Posvátné jakés tušení – jakoby

Tam bůh byl kráčel sám – tak povznešen –

Jak on by sám svou pečeť svatou vtlačil

Onomu dni před tváří veškerenstva,

Jakoby tam před tváří člověčenstva

Svobody svit svým mocným prstem značil!

Dni věčně památný, dni nevídaný,

Kde pouhá píseň, vzduchem temně hřmící,

Rozhání pyšné vojsko na vše strany!

Kdy zazní: „Kdo jste boží bojovníci!“

Jak ohlas hromu, vichrem v západ hnaný

A obrové ti čeští vystupují:

Utíká Řím, ten posud světovládný,

Utíká Sigmund, císař onen zrádný,

Svobody anděli! tvá křídla dují!

Dni věčně památný, dni neskonalý,

Svobodou národ velký kácel říše!

Tě nikdy zlost a závist nezakalí –

Zde nejvyšší dosáhnul zápal výše:

Tvé slunce nikdy mraky nezahalí!

Zde vzpřímen stál genius české vlasti,

Zde duch bojoval Husův, Jeronymův

A Žižka se u prostřed zjevil dýmův,

Jak anděl slávy boží nad propastí.

Dni věčně památný! kde zvítězíno

Bez boje – jako bůh jen vítězívá!

Jak přeposvátné pravdy stojí jmeno

Tam nad propastí, která pod ním zívá

To jmeno v blesku světem vysloveno,

Se nyní bez závrati v propasť dívá,

An dole nedozírné mrákoty:

Anděli světla! věčná jako ty,

Se jeho zář, jak hvězdy svit usmívá.

Dni věčně památný! Hle postavy

Tu přede mnou ze země vystupují:

Obrovskou vidím sochu – bez hlavy

Tu modlu nyní potupují,

Jež krvavé dřív ždála potravy!

Krvavá modlo! v náručí tvé kruté

Jsi vše národy lidstva přivinula:

Však největší moc světa pokynula,

Sražená hlava, rámě bleskem tknuté.

Ty modlo tyranův, ty pýchy modlo!

Tvou hlavu více nikdo nepostaví.

Tvé rámě z trní krůnu lidstvu vbodlo,

Obětí mnohý snad tě pooslaví:

Však člověčenstvo již se na vždy shodlo,

Poznalo satana svým věčným škůdcem!

Již občerstveno pravdy věčné zdrojem,

Posvátným vydobude světlo bojem:

Vždy zvítězí – neb bůh jest jeho vůdcem.

Prokope Veliký! zda’s tenkrát tušil

Ukrutný osud, jenž tě očekává?

Zda bitvy hluk vítězný nepřehlušil

Ten vnitřní hlas, jenž v člověku pohrává?

Přízrak tě děsný ze sna nevyrušil –

Jenž v budoucnost ti nahlédnouti daje

V dějinách národu tě tvého vodil?

Ten slavný den – nesvornost znovu zbudil:

V té kletbě konec české slávy zraje.

Nesvornost česká! v kletbě té se skrývá,

Té hydry stohlavé potvorné plémě,

Jež útroby národa vraždou zrývá –

Až do oblak povznese hrůzné témě,

Jak had obrovský oblouky pokrývá

Tisíci těla svého oběť bídnou.

Národe! výstražný můj volá hlas:

Chraň se té saně líté, dokud čas,

Smrtelný jed ukrývá řečí vlídnou!

A bouř ta dále, dále světem letí,

Vždy výš a výše děsný požár hoří,

Svobody slunce východ rudý světí,

Ji nikdo více nikdy neumoří,

Neb v nesmrtelnost vede svoje děti!

Vždy širší kruhy vlnobití tvoří:

Prolétly bleskem české prapory,

V Evropě nenalezly zápory,

Až hráz nalezly nepřestupnou v moři.

V huk mořských vln odrážen ode skal,

Hřměl rachot českých děl, zněl písní zvuk,

Tam v šum, kde vln zřít nepřehledný val,

Rovnosti kalich, prošed cestou muk,

Tam nad porobou člověčenstva lkal;

Jak posvátný kdy žil, uhasnul cit

Tam na Golgatě, anděl slzel míru –

Pak zazněl ještě jednou v děsném víru,

Až zdušen shasnul – jako v zemi vbit.

Pláň krvavou zřím: stíny tam se vlekou

Pro volnost svatou padlých v boji reků –

Zřím vraždění – tam proudy krve tekou,

Ohlasy slyším divých, bolných jeků –

O hrůzo hrůz! krev lidská tekla řekou!

Posvátná krvi pravdy mučenníků –

Odvrátil’s bože od svých děti ruku?

Tam shasla síla v krve jejich tuku:

Tam šírý hrob je „božích bojovníků!“

A rovinou tou strašnou slyším sten

Tak srdce rozrývající se nést,

Jak z mateřských se prsou vine jen,

Kdy na hrob jedináčka zrak má vznést –

Tak zoufalý, tak bolný vzdech byl ten,

Jak matky nad mrtvolou svého syna,

Jejž před očima zbil jí bratrovrah:

Zde hrob pro pravdu posvátných je snah –

Zde mluví světu strašná věčná vina.

Violo, vlasti má! zde vlastní děti

Ubily matku svou v zuření divém:

Ach, ještě vidím krev na skráních lpěti,

A v oku tvém, tak čarném, krásném, tklivém

Nad nevděkem se slzu bolu chvěti.

Violo! vlasti bolný anděli!

Tam cherub lidstva tehdy zastřel líce,

V bratrské krvi svatá shasla svíce,

Hrůzou se zem i nebe zachvěly!

Krvavá rovino, ty děsná pláni!

Hle krásný, bledý přes ni kráčí stín,

Krvavá páska vroubí jeho skráni –

On smutně, smutně hledí v nebes klín –

Pak s bolným vzdechem hlavu k prsoum sklání

A vzdech ten vane vlastí v pusté noci

Jak modlitby – či kletby žalování –

Však ne! modlitby je to vroucí lkání –

On dí: „Jen Čechovi lze Čecha zmoci!“

„Budoucnost přede mnou co kniha leží,

Budoucnost národe ti slavná kyne:

Ty povstaneš zas silný, jarý svěží

A sláva tvoje nikdy nezahyne!

Již z pravdy zdroje celé lidstvo těží:

Tam na západě bratry vysloveno –

Ó Žižko, blesky tvoje opět svítí!

Trůn za trůnem se před tebou v prach řítí

A světem celým zazní tvoje jmeno.

To světlo více nikdy neuhasne –

Byť tyrané tě na čas ukovali –

Jich moc a sláva jsou jen krátké, časné:

Však tvá zář věčná vesmírem se valí!

Již Tábor pěti bude písně hlasné:

Vítězné Žižky rámě tobě dáno,

Jak div nebeský kráčíš světem celým,

A kam udeříš bleskem svojím skvělým,

Tam prchá tma – tam probouzí se ráno!

Seslaný bohem ku ztrestání králů

Oblékneš se na zlatou jejich krůnu,

Bys srazil hlavu krvavému Bálu,

Bys mohl snáze skáceti jej s trůnu!

Ač na pustou tě přikovají skálu:

Přec národy již nikdy neskonají,

Jim posvátné vždy bude tvoje jmeno,

Tyranů plémě bude vystrašeno,

Kdy dávno tebe v zemi pochovají.

O vlasti má! slavné ti kynou doby!

Putovat budou světa národové,

By navštívili posvátné ty hroby,

Jež probudili v lidstvu světlo nové –

A vínkem z lauru rány tvé ozdobí,

Odprosí tebe s pláčem za ten žal

A bol, jež jednou připravili tobě:

A laur ten, krásou věčnou tvář tvou zdobě

Ověnčí šedé zdi a skráně skal. –

Ó dobro věčné lásky, smíření,

Ó kráso, skvoucí se do nekonečna,

Ó citů posvátných ty víření,

Ó lásko posvátná, ty díle věčna –

Až v nekonečno ducha šíření!

Ó mužové vy světla, vaše muka

Promění jednou svět ten celý v ráj,

Tu bratrovražda bude děsná báj:

K smíření v slzách stiskne ruku ruka.

Budoucnost před mnou otevřena leží,

Co kniha – otevřené hvězdné nebe –

Ctnost v kráse září neskonale svěží –

Nebude pána, parobka: jen tebe,

Kde hory jako oltáře se věží,

Ctít budou, v srdci zákon tvůj nosíce,

Ty budeš králem, zákonem pak ctnost,

Tu člověk okovů jsa hříchu prost,

K porobě hnusné nezahoří více!

Království tvoje na zemi zde stane,

An každý zákon Kristův v srdci nosí

A sláva tvoje nikdy nepřestane;

Nad klamy praotců svých slze rosí –

I těmi však duch čisté lásky plane:

Neb láska sama za hříchy jich prosí,

A smilování věčné světem vane,

Jako kdy anděl lásky, slza skane,

Však slza ta – balsám nebeské rosy:

Pro vlast jsem trpěl – pro ní umírám:

Život mi dala – jí jej vracím zpět –

Ač smuten – rád se odtud ubírám,

Neb krásnější se otevírá svět –

U věčný život vesel pozírám!

Kéž moje smrt by národ rozohnila,

Pověčným jemu byla příkladem!

Vlast jediným ti budiž pokladem!

Vždyť matka ta tě v pláči porodila. –

Jediná na světě ta sladká máti!

O bože! národe! slyš moje slova:

Kdy by ti chtěli jinou matku dáti,

Takovou nenajdeš již nikdy znova

Na širém světě! marně po tom lkáti!

Umírám sladce – umírám! však s bohem!

Umírám sladce, umírám však první,

Umírám volný: pro ní krev se roní!

Violo drahá! zde na věky s bohem!“

Vidění zmizelo co čarný sen

A byl jsem sám a sám v zbořeném hradu,

An právě překrásný se loučil den:

Poslední slunka lesk lil takovou vnadu

Na vrchy, stráně, lesy, jakou jen

Sázavský vykouzlit můž ladný dol:

A byl jsem sám, a kol do kola skály,

A na nich zbytky dávné slávy stály,

Mé srdce nevýslovný tísnil bol.

Ha, Dubé! starodávné zříceniny!

Kolébko muže, o němž pěl můj zpěv

O Dubé! tiché smutné rozvaliny!

Zda byl to pouhý duše snivé zjev,

Jejž vykouzlily vlnky Sázaviny?

A na murách zbořených staré stromy –

Kde sláva jednou dlela, tamo rostou,

Tak klidně na mne zří s violkou prostou!

Však kol mne duní opět její hromy!

A vlnek Sázaviných šum a hrání

Se mísí s rozhovorem lesů temných,

Vždy víc a víc se slunko za les sklání,

Slavíků zpěv kol v písních ve dojemných

Vše sladce pojí v lásky rozhárání:

V jediný souzvuk, jako s výše pění,

Slavný – májové noci jako sen –

Tak nevýslovný tichý zemský sten

Se stříbrozvukem nese v lehkém chvění. –

Ten souzvuk jímá vlast i celou zem,

Jakoby genius spěl v ony výše,

Kde na nebi se tmící modrý lem

Svou krásou mění líc – pozvolna, tíše:

Západním země ještě okrajem

Růžená zář větvemi hasnouc, svítí:

Tak svit večerní v dívčí čarnou líc,

Ji v nevýslovné krásy zahalíc,

Vábné jak hvězdná noc zdá vdéchat žití.

A od východu svit měsíčka šeřil

Po šumících tam vlnkách Sázaviných,

A bystrý proud jak vlnky čisté čeřil,

Tak ony hrály v barvách opět jiných:

Kdo v krásy ty by patře, neuvěřil,

Necítil hnutí – člověkem on není!

Nenosí v prsou srdce, méně jest

Vždyť přetajemná ona s výše zvěst

I chladný kámen, stromy – v živé mění!

Minulo vidění a v srdci mém

Se něco hýbalo, tak nevýslovné,

Jak na nebi tam lunou zjasněném,

To v nesmrtelné kráse, bohorovné

Se vznáší – lásko! v věčném chrámu tvém!

A poslední Janova slova zněla

V mé duši divnou, slavnou ozvěnou,

A tajůplnou s výší proměnou

Posledně ještě v krásy ony zřela.

„Umírám sladce! umírám však pro ní!“

Se ohlas nitrem mojím tiše nese

A hlava má se smutně k prsoum kloní:

Vždyť čarným dolem, v pustém kolem lese

Dlí vzdech i slast! příroda slzy roní:

„Života zhynou všichni snové krásní!“

Tak zříceniny jakby šepotaly:

„Zde čarné oči, ústa k lásce zvaly –

Usvadly v hryzu smrti holých dásní!“

To cílem lidského že snažení?

Pak vznešenější zvíře nad člověka.

„Jen po požitku naše bažení!“

To denní heslo, nauka novověká:

O mladosti! vy snové blažení!

Vím, jednou že nastane okamžení,

Kdy oči tyto nic víc neuvidí,

Rty oněmí, hlas neuslyším lidí,

To tělo mé se v prach a popel změní:

To dobře vím! O moudrý Athéňane,

Jenž kalich smrtný vypil’s s božským klidem,

Tvé slovo poslední mou duší vane,

Tys dvojí bázeň odníti chtěl lidem:

Strach z žaláře, kde tělo ukované,

A bázeň před smrtí, jež vrací přece

Ztracenou volnost oboum v jedné chvíli:

Zahyne tělo, rozpadne se v díly

A duch jak ptáče ulétne z té klece!

Tajemná bráno, v kterou vkročit děsí

Každého téměř smrtelníka! bráno,

Na kterouž pověra se s bázní věsí,

Za kterouž já však vidím svítat ráno,

Ve kterouž nevolně a v divé směsi

Vše pádí, s bázní aneb v divém smíchu –

Ten zoufale – ten s božnou v srdci věrou –

Symbole rovnosti! ty stejnou měrou

Odplácíš pokoru a tresceš pýchu!

Filosof před ní na rozpacích stojí,

S cinickým smíchem jiný tam se vrhá,

Jiný již pozříti se do ní bojí,

A jiný na před žití svoje zmrhá!

K tobě se celé naše žití pojí:

Ač skutečnost má první pro mne ceny,

Života prospěšně se užít snažím.

Přec těším se, ba s touhou zvědět bažím

Jakové smrt poskytne asi změny?

Však nespěchám! to přijde bez prošení!

Nech tělo mé, ten divůplný stroj

Tu bídnou, krásnou schránku duše, změní

Ve prach a kost, ba v nic i červů roj:

Přec zírám v dobu onu beze chvění

Kdy dokonám života svého boj:

Neb něco ve mně nesmrtelné dýše,

To vznese se co píseň v světla výše,

Kde nezkalený, věčný jeho zdroj.

Slast nevýslovná by se v duši lila,

Ach při pohledu na krásu všech krás,

kde dokonale ona se vtělila!

Ach tam bych věčně zříti měl i vás,

Jichž duše pro pravdu smrt vyvolila!

Vás zřít a slyšet onen sladký hlas,

Co hudbu jemný, jemnější než pění –

A věčně v duše slastném rozechvění,

U zdroje krásy žít kdy zhyne čas:

O toť jest sladké nad vše pomyšlení,

Již myšlenka ta vedla k branám nebe!

A v nevýslovném duše roztoužení,

V duhové záři vidět, bože! tebe:

To muka nejkrutější v blaho mění!

Ta trnová koruna vede k tobě,

A mučennictví zde pro lidstva spásu,

Tě uvede tam v nehynoucí krásu; –

Či všechna paměť zahyne snad v hrobě?

Nechť spálí tělo – prach rozmetou světem,

Je vichr rozvane po tváři země:

Krásněji zkvete duše božským květem.

Ač žaluje i kvítí, slzíc jemně:

Přec žehná již zde na zemi svým dětem

Ta neobsáhlá láska, vroucím dechem

Objímá všechny: nevinné i vinné!

Jak dítky zbloudilé je k sobě vine,

Odnese anděl duši smrti vzdechem. –

Posledním dechem kdy umírá tělo –

Jen posledním kdy slovem: smíření!

Kdy jeho posvátné na kříži pnělo,

Tu duch ten božský v smrti víření

Se šířil světem, slovo lásky znělo:

Obejmul svět a lidstvu veškerému

Polibek vtisknul věčnou božskou láskou –

Od země k hvězdám věčnou něžnou páskou

Vše lidstvo spojil k světlu nebeskému.

To tajemné jsou, věčné zahádky!

Jak slunce skryto bývá temným mrakem:

Nechť pověra je halí v pohádky –

Nechť s pochybným tam hledí skeptik zrakem –

Nechť víra stanoví i pořádky,

Dle kterých půjdou v nebe vyvolení:

Malujíc peklo s ohně žhoucí tlamou,

Že věřící umírá hrůzou samou

Již napřed – v ustrašené duše chvění –

To zůstaň mezi ním a mezi bohem;

Blahátě každá víra, která blaží

Byť vyznávána pouze prostým slohem,

Jen kdy se k pravdě láskou vroucí snaží,

Ba čistší jesti v prostém srdci mnohém,

Než tam, kde v purpuru se, nachu shlíží!

To v každém zavřeno buď svědomí,

Zde obmezené lidské vědomí,

Tajemství sedmi pečetěmi tíží!

Toť známka božství v duši člověka

Jež nad zvíře jej vznáší v světa kalu.

Byť pohádka to byla stověká,

Přec síly dodává mu po vždy v žalu!

Jiskra to božství v duši pověká

Jež osvítit chce temno kolem sebe,

Tvoří si peklo v duši a neb ráj,

Vše v tajemnou obléká, krásnou báj,

A v touze vznešené dobývá nebe!

Toť obraz lidstva: světlo válčí s tmou

A temnem tím co růžomodré blesky

Výbuchy ideí se jasně dmou

A vášně hřmí – an vánek nese stesky

Jež jako pění, vanou přírodou:

Tak obraz divokrásný na nebesku

Se střídá s bouří dole znícenou:

Ač zastrou mraky báň osvícenou,

Přec věčně hvězdy září v svatém lesku.

Byť lidský duch posvátným zajat klamem

Odvrátil s nebes očí, k zemi hledě:

To na čas jen, neb v srdci jeho samém

Zanicen oheň svatý božské vědě:

A věčná pravda nemůž býti mamem!

Byť na čas bloudil pochybností jatý

Vznešen i v bludu svém, neb světlo hledá

Přec záře ta, zastřena mraky, bledá

Se zjeví zas, co světla pramen svatý.

Neshasne nikdy! pokud člověk dýše,

Neb žije v duši lidské, která věčna.

Vždy zívat bude v ony světla říše

A toužit tam, kde původ nekonečna

Zda vyskoumá tajemné světla skrýše,

Zda jednou pronikne až v nebes bránu?

Čí najde na zemi blaženost onu,

Již klade pověst až po těla skonu,

Již domnívá se zřít v růženém vánu?

Zda pravou blaženost kdy člověk požil?

Kdy sahá po ní – již se z rukou vine:

Pominul klam, cit trpký v prsou ožil –

Zklamán jest slastí, trpí, v krátce hyne

A sladký klam jen trýzeň duše zmnožil!

Což věčně touha, ona nepomine?

O ano! vstříc kdo pevně zírá boji,

Ač nikdy z cela touhu nespokojí,

Přec zvítězí, an zář již světu kyne.

Však větší díl jich posud ve tmách lká!

Jen světlo rozžete, jen světlo stkvoucí

Jež nepoznáno v každých prsou plá:

Co spojí dechem jemným láska vroucí

I bouři noci temné odolá!

Rozbijte okovy, jež ducha tíží,

Zvedněte z prachu duši člověka

A vzplane opět touha pověká,

Již žádný tyran více neponíží!

Jen mužně, pevně boží bojovníci

Ne více mečem, ohněm, krve proudy

Jen rozumu rozžete jasnou svíci

A těla toho zas oživnou oudy,

Posvátný plamen osvítí tu líci!

Jen mužně, pevně – hle! již ráno svítá

Hle na východě zaře jasné zory

Osvícen Sion, Tábor, svaté hory

Svobodu člověčenstvo v záři vítá!

„Rozbijte okovy jež lidstvo tíží“

To heslo Francie jsi zvolila,

Když zdrtíc pouta, která lidstvo víží,

Co nový’s Tábor znovu ožila.

O vizte! již se slavná doba blíží

A v blesku hromu úkaz památný

Se všemu zjevil světu na podiv:

Tam čin se z myšlenky zas narodiv

Bratrství hlásá zápal posvátný.

Neviňte blesk, že zdrtil budovu

Neb na rumech a sloupech zřícených

Skvěleji zbudována poznovu

A z okras ohně s nebe znícených

Vzeplane zář jež vede v obnovu:

A žehnať bude člověčenstvo jednou

Ten zápal před kterým se dříve chvělo

Neb v hluku hromu slovo spásy znělo,

Posvátné ohně více neublednou.

A z bouře temna vyblesknula záře:

Ohromný titan v hromu rachocení

V pravici blesky – zpupnost králů káže

V průvodu mužové jsou nezkrocení;

Mramoru poklid s jeho hledí tváře

A mžikem letí jeho legiony,

Kam padne jeho orlí bystrý zrak;

A tvář-li tu zahalí hněvu mrak:

Tu v prach se sypou rozkotané trony.

Učil jsem lásce v pevném přesvědčení,

Že jenom ona jednou spasí svět,

Že ona jednou zemi v ráje změní,

Blaženost ztracenou nám vrátí zpět,

Že nic na zemi světějšího není,

Že ona všechen zákon v sobě nese,

Jejž kázali kdy nejmoudřejší z lidí:

Veškeru moudrost svět a člověk sklidí

Ve slovech dvou tak sladkých: milujte se!

Učil jsem lásce! Není v světě díla

By nebylo od lásky stvořeno,

Co zbudovala hmotná pouze síla,

Násilím opět bylo zbořeno.

Ta dobrá, věčně lidumilná víla

Co rozdvojeno bylo spojuje:

Ve všem se ona – v smrti také jeví

Kdo o lásce – ten o životě neví

S porobou ona věčně bojuje.

Život jest síla – buďte tedy živi!

V lásce jest život věčný: spojte obě

A nesmrtelné vytvoříte divy

Ba mrtví – oživnete ještě v hrobě.

Smrt není nic! Ji hlásal prorok lživý,

Lituji toho, jenž se před ní třese:

Veselým vzhůru pohlédněte okem

A uzříte na nebi na vysokém

Napsáno svatým písmem: milujte se!

Kdo vládne sebou, všemu světu velí

Jediný tyran jesti vášeň jmenem.

Pokud se ta choroba nezacelí,

Pak na darmo se po svobodě ženem.

A byť by osud nám dal svět i celý:

Vášeň-li nad námi svou vládu vede,

Jsme otroků otroci nejbídnější.

A tomu osud los dal nejvlídnější,

Kdo tyrany z otroctví k lásce svede.

Jen v lásce květe svoboda ta pravá.

Až všichni lidé tuto pravdu spatří,

Pak jedno bude srdce jedna hlava

A všichni lidé budou rodní bratří

Pak válka vzplane ale nekrvavá

A posvátný se prapor k nebi vznese

A na něm svaté slovo v záři plane,

Jež velebný jak chorál světem vane,

Až na nebesích zazní: milujte se!

Vždy výš a výš! Hle jasné světlo všady

To lásky svátek člověčenstvo světí

A za praporem nekonečné řady:

To lidstva v lásce jest na nebe vzetí.

A v srdcích cnost smazala všechny vady,

Od hvězdy k hvězdám hřímá pozdravení

Vesmírem veškerenstva lidstvu dáno:

„O milujte se! hle již svítá ráno!“

To svobody jest božské oslavení.