II. ONA.

Nevědouc o něm v údolí

svůj sladký snila sen.

Nic nerve ji, nic nebolí,

jí stejný každý den.

Neb každý stejně nese jas,

jímž plna duše v kraj,

a každý pln je divných krás,

že celý svět jak báj.

Tak prostá byla, dětinná

a bez všech nároků

jak prostá luční květina,

jež shlíží k potoku.

A teprv celá zdivená

zří v jeho zrcadla,

jak rosy krůpěj zperlená

jí v kalich upadla.

Jen kvítí měla, písně své,

jí cizí trud i sten,

však měla, co se mládí zve,

a snila jeho sen.