II. Otázka.

Zaznělo mi cos jak zvonku zlatý ret

v jasu slunečním:

„Pohleď mile dnes, já ukáži ti svět

v lesku svátečním!

Zdaž ten jarní kraj, ten věnec květů zříš

v jitro hozený?

Každá korunka jest lásky sladká číš, –

výkvět plamenný!

Jsou to paprsky, jež v země úsměv dnes

vlíbal slunka ret,

zkvetly v pel a med i vzplály v barev ples,

obkvétají svět!“

A já zřím a vím, že jest to lásky div,

jenž tu září kol,

z hájů line zpěv a skálu zdrojem zliv,

písní šplouná v dol.

Teplým vanutím zřím rosu lupenů

v družné slzy růst;

vlaje vonný dým tam z květných plamenů

jako z jedněch úst.

Dítky paprsků, ti letci duhoví

z břehu šera žhou,

hle jak míhají se v štíhlém vrboví

blesky dvou a dvou!

Kytka pomněnek tam v rukou děvčete

jest to lásky dar,

hochu na srdci ta něžně dokvete

v nejkrásnějším z jar.

Kol tak svátečno, a z dálky zvony zní,

že jest láska bůh;

srdce jímají ti mluvčí líbezní

v luzný čarokruh – –

Musí uvěřit! Jen neví, táže se,

co že krásnější:

květu vstříc kdy květ své poupě povznese,

hrou je konejší –

Hlava k hlavince a na rtu květný ret

jak se přitulí,

s jara nápěvem jak jarních vůní let

vane splynulý –

Zda jak přivine tu srdce srdéčko,

v lásce druha druh?

Neb jak miluje tam s hůry slunéčko –

samo, jako bůh!