II. Othello.

Se šijí snědou, na níž krve prouhy

jak amuletu rudé pentle plály,

a s ranou v srdci, která věčně pálí,

stál tam, ne mstitel víc, jen psanec pouhý.

Bez jiskry vášně v lících, beze touhy

ve zhaslých očích, černý mramor zdály

se tváře být, a jenom smutek stálý

byl do nich vryt jak nápis hrobu dlouhý.

„Pojď,“ Charon děl, „tam čeká Desdemona,

vše odpustila, umírajíc tobě,

budete šťastni jako v dávné době,

Jen k ní bys přišel rychle, touží ona.

Co chvíle vzala, věčnost znovu dá ti.“

„Jen jednou možno srdci milovati.“