II. Ovčák.

Chvátám k horám v zlatém ránu, –

náhle udiveně stanu.

V sluch mi bije moře tonů

hlas jak utajených zvonů.

Jak by v podzemní kdes říši

cinkalo sto zlatých číší.

Jak by perel šňůra skvělá

po skalách se kutálela.

Jak by tancující víly

smály se a hovořily.

Jak by louka květem bílá

místo vůně tóny lila.

Jako zlaté ve pohádce

zvonilo to snivě, sladce.

Tak jen anděl v ráji zpívá,

když se na tvář Boží dívá.

Tak serafů křídla zvoní,

když se před trůn Boží kloní.

Ach tak krásné, tklivé zvuky,

padají jen z Boží ruky.

I jdu blíž, hle! tam se bělá

ovečkami hora celá.

Vesele se popásají,

na hrdle jim zvonky hrají.

Zvonky prosté, drobné, malé,

zvuky: perly dokonalé.

Každý tón, toť démant drobný,

skvělý rubín, křišťál zdobný.

Jak když ve korytě těsném

vlnky skáčou v reji plesném.

Jak když k slavíkovu lkání

pojí háj své oddychání.

Jak když pestré ptačí hlásky

tkají píseň věčné lásky.

Ach ta píseň zvonků sladká

cukruje jak holubátka.

Všechno je v ní obsaženo,

co má zvuk a tónu jméno.

Z nástrojů jak všeho světa

ohlas do duše nám slétá.

Zvuk v ní houslí dovádivý,

basy hlas, tón flétny tklivý.

Drobná perla ze citery

a zvuk jiný tisícerý.

Cimbál též se ozve tónem

a kytara za ním honem.

Ba i harfa v směs těch hlasů

rozsype svých tonů krásu.

Dudy též se ozvou tiše,

varyto jak z dálné výše.

Tony ty se potírají,

tichnou a zas hlasně hrají.

Tichnou, jak když zlaté zřídlo

staví andělovo křídlo.

A hned hlasně pozazvučí

jako volný pramen ručí.

A vzduch zlatý chví se, třese,

k horám, k lesům zpěv ten nese.

Sladkých tonů celé moře

šíří od hory se k hoře.

Šíří se a v dáli hasne

jako povzdechnutí hlasné.

Ovečky se popásají,

na hrdlech jim zvonky hrají.

Vlna bělounká a sněžná

halí stvoření ta něžná.

Některou z nich černě šatí,

a některou postrakatí.

Po stráních se rozbíhají,

na hrdle jim zvonky hrají.

Ale píseň ovčákova

volá je a shání znova.

Padá v zvonků píseň hravou

slzou slastnou, perlou pravou:

Ovečky, ovečky,

co to zas děláte,

po stráních zelených

že mi se touláte?

Vždycky vám říkávám,

že jsem váš tatíček,

a vy zas krdélec

poslušných dětiček.

Vždycky vám říkávám,

držte se v hromadě

jak bílé růžičky

na keři v zahradě.

Nuž co to děláte,

že se zas touláte

a že mi chodíte,

kam chodiť nemáte?

Však já vás dovedu

na vonnou lučinu,

kde hojně najdete

slaďounkou bylinu.

Však já vás provedu

místečky oněmi,

která i včeličky

lákají vůněmi.

V háji vám vyhledám

nejlepší lupení

a čistá studánka

vím, kde se pramení.

Nuž v stádo bělounké,

ať se už pojíte!

ukažte, poslušny

jak býti umíte!

A ovečky pobloudilé

řadí se už v stádo bílé.

Nemeškají, pospíchají –

na hrdle jim zvonky hrají.

V spěch ovčáka obtočily

jako velký věnec bílý,

Jak družina svého krále –

a ovčáček zpívá dále.

Ovečky mé malé!

já vám dělám krále.

Říš má – hory doly,

žezlem – obuch holý,

trůn můj – skalný stupeň,

korunou – z bříz lupen.

V královské mé síni

buk mi čelo stíní,

k nohám mech mi stele

koberce své stkvělé.

Studánečka čistá

zrcadlo mi chystá,

vonná ostružina

nápoj sladší vína.

Pejsek – věrné páže,

dělá, co král káže,

perly lije rosa,

písně hrdlo kosa.

Ku nohám mi mladá

kalina plod skládá,

slunce zlatovlasé

sype zlato zase.

Kol zlézají kopce

poddané mi ovce,

podávají daní

vlnu, mléko ranní.

Vůni dýše mlází.

Co mi ještě schází?

Princka jen nějaká

pro krále ovčáka.

Ovečky se popásají,

na hrdle jim zvonky hrají.

A ovčáček novou písní

ulevuje svojí tísni:

Paste se, ovečky, paste se

po háji, po stráni, po lese!

Paste se, pokavad skropena

rosou je travina zelená.

Až bude, ovečky, poledne,

každá z vás do stínu ulehne.

A já si naladím píšťalu –

budu vám do snů hráť pomalu.

Budu vám písničky přehrávat,

jakých svět neslyšel dosavad.

Z písniček nejkrasší vyberu

a tu vám přehrám až k večeru.

Přehrám, až půjdeme k salaši,

aby ji slyšeli Valaši.

Aby hned Valašky věděly,

že hraje ovčáček veselý!

Ovečky se popásají,

na hrdle jim zvonky hrají.

A ovčáček zpívá, zpívá,

hlas mu v hrdle neumdlívá.

Sotva přestal, spřádá znova

nový nápěv, krasší slova.

Sotva přestal – na píšťale

přehrává jim zase dále:

Skačte, ovečky,

skačte, kozičky,

pěkně po notě,

podle písničky.

Až nás uslyší

měsíc s hvězdami,

pěkně po notě

půjde za námi.

A ty olšiny,

a ty jedličky

také přivábím

kouzlem písničky.

Hory počnou se

také otáčet,

potom doliny

a pak celý svět. –

Skačte, ovečky,

skačte, kozičky,

pěkně po notě,

podle písničky!

A jak foukal do píšťaly

ovečky se popásaly.

Sem tam škubly stéblo trávy

a povznesly bílé hlavy.

A jako by rozuměly,

v taktu hlavou přikláněly.

Dívaly se na ovčáka,

jakou sladkosť z dřeva láká.

A dále se popásaly,

na hrdle jim zvonky hrály.

Budu vám něco povídať –

slyšte to jako pohádku:

po nebi bílé beránky

páš hošík v zlatém kabátku.

A pasával je každý den

a měl beránky tuze rád,

však že jim moc byl po vůli

chtěli jen dováděť a hrát.

A jednou se tak rozzlobil,

že bičíkem je sešlehal –

tu oni s hrozným bekotem

se rozutekli v modrou dál.

Pak tesknil zlatý pasáček

a dlouhou chvíli bez nich měl,

dél nemoh’ steskem vydržeť –

beránky bílé hledat šel.

A po horách a po dolech

musil je dlouho sháněti,

i v černých roklích hledal je,

i v pustém vlčím doupěti.

A zas je nebem prováděl,

leč bědoval, že zdivěli,

vždyť po blankytě nebeském

jak divé husy letěli.

Až jednou jako divá zvěř

se shlukli kolem pasáka

a vypili mu zlatý hled

a roztrhali chudáka.

Nuž viďte, milé ovečky,

že krutý osud ovčák měl?

to za to, že své beránky

trestať a kárať neuměl.

Proto k vám bývám přísnější,

nežli hoch v zlatém kabátku –

Nuž pro dnes dosť, mé ovečky,

zítra stkám novou pohádku!

Ovečky se popásaly

a pohádce naslouchaly.

Někdy při tom prostém ději

vznesly hlavu zvědavěji.

Stavily se chvíli v kroku,

plno účastenství v oku.

Vznesly oči k pasákovi,

co as ještě dále poví.

Nemohly se dočkať konce –

na hrdlech jim hrály zvonce.

Stály tiše jako pěny. –

Ovčák o hůl podepřený.

Zlatou pohádku snul dále,

až ukončil nenadále.

Dokončil a dopověděl,

snivě k nebes báni hleděl.

Jakoby ty mráčky čítal,

jimiž nebeský luh zkvítal.

A zas po ovcích se díval,

zanotil a dále zpíval:

Kdybych já, oblaky,

pozor měl nad vámi,

já bych vás šlehával

ostrými metlami.

Já bych vás nechával

o žízni, o hladu –

tak bych já spořádal

nebeskou zahradu.

Já bych vám napravil

tu tvrdou hlavičku,

já bych vás ochočil

jak ptáčník pěničku.

Oh! já bych ukázal

slunečku zlatému,

jak se má dohlédať

ku stádu takému.

Oh! já bych ukázal

hvězdám a měsíci,

jak se má vládnouti

té mračné směsici.

Oh! já bych ukázal

obloze nebeské,

jak bych já bičoval

ty mraky nehezké.

Oh! já bych ukázal

světu a lidem všem,

jak se má stádo pásť

na luhu nebeském!

Ovečky se popásají

na hrdle jim zvonky hrají.

Zpěv je k ovčákovi láká

jako jarní slunce ptáka.

Krok svůj drží podle něho

plný skoku bujarého.

Zdvihají a kloní hlavy

jako v Bečvě vlnek davy.

Po kopcích je ovčák vede

a rozmluvu s nimi přede:

A teď píšťalu a píseň

i pohádku stranou kladu,

a teď, ovečky, je na vás řada

pustiti se do výkladu.

Povídejte třeba o travičce,

jakou nejraději k snědku máte,

zdali, když je trochu mrazem skřehlá,

či když na ní visí rosy kapky zlaté?

Vypravujte něco o studánkách,

které nejčistější zřídlo mají,

snad ty, které vytékají ze skal,

či jež na mechu si stelou v háji?

Rcete, při které as písni

nejlépe se na horách vám pase –

při té snad, již skřivan z prsou roní,

či jež z nitra mého vylévá se?

Povězte mi, při pohádce které

sobě nejsladčeji zadřímnete –

při té, již stříbrný měsíc spřádá,

či jež v srdci pro vás roste mi a kvete?

Rcete, z které píšťaly as tóny

přímo do srdce vám zapadají –

z lípové, již denně ladím stokrát,

či jež z hnízd se kosům ozývají?

Ach, vy chytráci, já se jen pořád tážu

a vy ani slovem nedutáte –

moudrý mlčí, myslíte si asi –

nuž též budu mlčeť, ovečky mé zlaté!

Juž stichla píseň ovčákova,

se stádem zašel do lesa –

však brzy zase radosť nová

v zpěv ňadra jeho rozplesá

a rozzvučí jak zlaté zvony,

a nové písně, nové tóny –

z nich na hory se vylejí

jak tisíc zlatých krůpějí.

Ó duše jeho nedohledná

a hluboká je studnice –

před vámi blýskla perla jedna,

v nitru jich blýská tisíce,

jež z hlubin vezdy řinout budou

na rodnou půdu svatou, chudou

ve bystřinách a pramenech,

až krev v něm shasne, dojde dech.

Zde každý pohled do krajiny

v zpěv ňadra jeho roznítí –

ó tolik lásky nikdo jiný

k domovu svému necítí:

ty rodné hory, rodné skály

se srdcem v srdci jeho stály,

jen jimi krev mu kolotá,

bez nich mu není života.

A víte, o čem v noci snívá?

Jen o horách a o lesích –

on věří: horský luh i niva

že jistě jsou i v nebesích,

i horská bouř se svými blesky –

sic jinak zhynul by tam stesky,

tam pobyt by mu peklem byl,

on steskem by se usoužil.

Jen láskou k horám duše jeho

zůstala čistá, nevinná –

lesního plesa čarovného

toť křišťalová hlubina:

v ní slunce s hvězdami se zhlíží,

k ní s kolouchy se laně blíží,

přírodu celou, nebe, zem

zrcadlí ona v nitru svém.

Ó horalova duše čistá!

jak nízko pod tebou je svět –

v něm pro tebe juž není místa,

tam svadla bys jak v mrazu květ;

ó v horách ukryvej se stále

jak perla ceny neskonalé

a ze života strastí, dum

zalétej písní k nebesům!