II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (I. Pan Guillem de Cabestaing.)

Pan Guillem Cabestaing

byl z vznešeného rodu,

však jed’ jen suchý chléb

a musil pít jen vodu;

a proto k harfě sáh’

a stal se truverem;

ach, ach,

on k harfě sáh’,

chudobu ďábel vem!

Pan Guillem Cabestaing

byl urostlý a štíhlý,

kam vkročil, dívčí hned

se hlavy za ním zdvihly.

Kde zapěl, kudy táh’,

vše okna dokořán;

ach, ach,

on k harfě sáh’

a byl hned srdcí pán!

Pan Guillem Cabestaing

tak dlouho krajem chodil

a platonicky jen

děvčata za nos vodil.

Sám žízní lásky práh’,

leč kde se chytit měl?

Ach, ach,

tu jako v snách

hrad strmý před ním čněl.

Pan Guillem Cabestaing

jak v snu si promnul oči,

již vzhůru letí most,

pan Guillem na něj vkročí,

a ruce k harfě sáh’,

a v nádvoří hned shon –

ach, ach,

ký dvorný práh

na hradě Roussillon!

Pan Guillem Cabestaing

jak vítěz tu hned kráčel,

žen, dívek celý řad,

kam stoup’, se za ním stáčel,

vše splývalo mu v mhách,

jak rukou k oknům kýv’.

ach, ach,

tam v záclon nach,

se tajil nebes div!

Pan Guillem Cabestaing

stih’ úpal černých zraků,

však že byl pěvec, rek,

nepřišel do rozpaků,

k pážeti ruku vztáh’:

„Kde jsem?“ se dvorně ptal.

Ach, ach,

buď zdraven práh,

jenž tak mne uvítal!

Pan Guillem Cabestaing

rozvířil hru svých tonů.

A páže dí: „Můj pán

jest hrabě z Roussillonu!“ –

On ukloně se, řek’:

„Ach, ach,

jak šťasten, bláh,

kdo taký skrývá vděk!“

Pan Guillem Cabestaing

měl v mysli paní onu,

jež očí svojich žár

tam kryla pod záclonu.

Šel dále jako v snách

při zvuku varyta.

„Ach, ach!

A paní?“ – K srdci sáh’ –

„Ta sluje Markyta!“