II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (II. Markéta z Roussillonu.)

„A kdybych schodil světa kraj,

shled’ všecky dcery Eviny,

ten pohled nemá zem ni ráj,

to čílko plné nevinny;

ó blaho, v plesu tonu –

Markéto z Roussillonu!

Venuše narozena z vln

tak zlaté nemá vlasy.

ni úsměv něhy, kouzla pln

tak táhlé, oblé řasy.

Ten půvab v hlavy sklonu! –

Markéto z Roussillonu!

A ruce – vše je směšno tak

i leknín s liljemi,

zvuk hlasu, skřivan do oblak

když vzletí nad zemí,

je chudý žák v svém tonu –

Markéto z Roussillonu!

A paže, ňadra, vem to ďas!

Tak harmonické, něžné,

však nejvíc dojímá mne vlas,

jak lne k té šíji sněžné!

Ó cítit jeho clonu!

Markéto z Roussillonu!

A celá chůze – majestát!

vše očím jedna léč,

prach, jejž se musí dotýkat,

k diváku volá: Kleč!

Tu zváti svou až k skonu! –

Markéto z Roussillonu!

Pan Raimund vlídný hostitel

a skoro jak já mladý,

můj slyšel zpěv a klidně děl

„Víš, brachu, zůstaň tady!“

Já vzpomněl na záclonu –

Markéto z Roussillonu!

A zůstal jsem, ač v srdci mém

kýs varoval mne hlas,

„to nepřekonáš varytem,

zde sám Bůh duši spas!“

Zhyň srdce v citů shonu! –

Markéto z Roussillonu!

„To špatně skončí!“ řek’ jsem hned

si v této první chvíli,

však onen hled a onen ret –

i svatý někdy šílí!

Já zůstal! – V blahu tonu –

Markéto z Roussillonu!“