II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (III. Těžká služba.)

K službě paní! –To se řekne

celý boží, dlouhý den.

trouvéra to nezalekne,

stojí mnohý vzdech a sten,

beze mdloby

všecko šlo by,

nemít očí jen!

Vždy za jejím státi křeslem

ku rozkazu připraven,

vládnout uzdou, vládnout veslem,

květ jí trhat zamyšlen.

Vzdychat pouze

v tajné touze –

nemít očí jen!

Ale musit vídat denně

ohnivý zrak roztoužen,

ňadra bouřná v krajek pěně

a ty vlasy – zlatý len!

Rty, sen sladký!

Muset zpátky –

nemít očí jen!

Přes lávku a přes balvany,

kde hřmí ručej rozpěněn,

podávat jí z druhé strany

ruku, vést ji – jako v sen!

Ten stisk měkký!

Ta tůň řeky! –

Nemít očí jen!

V červencovém parnu hledat

myrt a laurů stinný kmen,

zmdlený touhou k ní zrak zvedat

a jej sklánět zahanben;

snů mdlá hříčka!

Přivřít víčka,

nemít očí jen!

Podnožku jí podat v kleče,

zřít šat u noh nazdvižen,

mudrce znát, z této léče

aby ušel nezdrcen!

Nést jí svíci

ku ložnici! –

Nemít očí jen!

Jaký div, že v tato muka

touhou, vášní vzplameněn,

chvěji se, že vztekle ruka

buší v struny v noc i den.

Vše v mé trýzni

v povzdech vyzní:

Nemít očí jen!