II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (IV. Touhy, touhy!)

Ty vrahu mého klidu, bídné oko,

ty tůni, všechněch bouří mých, ó srdce,

ty spoluvinníku mé bídy, písni!

Jak zaklíti vás, aby mír a pokoj

se snesly v posléz v utýranou duši,

jež všady stále vidí svoje slunce!

Jest mořem velikého světla slunce,

a smrtelníka nesnese je oko,

ač teplem sladké lásky mluví k duši,

přec zimnicí zas omrazuje srdce,

klid bouří můj a otravuje pokoj

a paprsky své rozlévá v mé písni.

Chtěl tisíc dýk bych dáti svojí písni,

a všechen požár, kterým sálá slunce,

bych její mohl otráviti pokoj,

by moje velké, plápolavé oko,

když mluviti již ze strun musí srdce,

jí vznítilo též celé peklo v duši!

By oba peklo své jsme nesli v duši,

bych mohl říci ku svůdnici, písni:

„Jdi vyšňořená k paní mého srdce,

ji pozdrav: Perlo, růže, hvězdo, slunce!

Skloň milostivě k pánu mému oko,

a otevř svůj mu o půlnoci pokoj!

Po žebříku hedvábném v její pokoj

se vyšplhám, ráj, peklo ve své duši,

a své až v její tam pohroužím oko,

na stráži dole budeš stát, ó písni,

ty zdržíš na východě rychlé slunce,

bych dřív svou paní políbit moh’ v srdce!

Pět budeš dole v písni jeho srdce,

neb jeho celý život je ten pokoj,

zde jeho vzchází i zapadá slunce,

jež pro celý mu život svítí v duši.

Víc nechce, lepší látky nemá k písni,

než veliké tvé plápolavé oko!

Své vyloupl bych oko za tvůj pokoj,

své srdce vyrval bych si za tvou duši,

by v písni mé tvé lásky plálo slunce!