II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (IX. Tenzona.)

Zří-li milý dámu svoji

umírat, má za ní jít,

čili vítěz v citů boji

oplakat ji a dál žít?

V kvas a ples to smutná látka,

však i za tu, hrabě, dík,

odpověď dám v okamžik!

Velký skvost je láska sladká,

velkých činů, písní matka,

kastalskému rovna zdroji,

zkad se něha s štěstím rojí,

všeho dobra kořen jest,

křídlem k trůnu věčných hvězd,

jediná tu v kráse svojí!

Ovšem, kruté schvátí hoře

milence, když sudbou zlou,

v hrob se kácí najednou

jeho slastí zářná zoře!

Tolik vody nemá moře,

slz co, chudák, musí lít,

jak to velí mrav a cit.

Prchne radost, prchne blaho.

a ty pouze, rosná vláho,

voláš k němu: „Za ní jít!“

A již jako Sapfo kdysi

hledá skály příkrý tes,

nad mořem jenž do nebes

zvedá svoje mračné rysy.

Umřít! Býti tam, kde ty jsi!

Ale náhle v těžkém znoji,

myšlénka jej znepokojí:

„Kdo by pro tvou paní dál,

kdybys umřel, naříkal?“

A tím vítěz, v těžkém boji!

Její jméno, její sláva,

její drahá památka,

lásky sladká pohádka,

celá před ním živa vstává.

Myšlénky se první vzdává.

„Zem jej více nemá krýt,

káže rozum, couvá cit,

její památku zde hlídám“ –

a tož klidně odpovídám:

Plakal lze – však dále žít!

Výborně to, pane bratře,

rozluštil tvůj krásný zpěv,

ve mně roznítil však hněv.

Soud tvůj dobrý – leda chátře,

pravdy štít se lehko natře,

ukonejší bouřný cit

pro svůj vlastní blahobyt.

Sofisma je soud tvůj v sázce,

a já dím, po mrtvé lásce

milenci dál nelze žít!

Nebo sám rci, čím jest davu

jméno její, o ní zvěst?

Pápeř, chmýří, které nést

vidíš v jiných smetí splavu.

Nestojím já o tu slávu!

Byla-li kdys v skutku mojí,

pak s ní život padá, stojí,

a co kdy s ní prožil jsem,

víc mi nedá celá zem.

Umřít lze, ne váhat v boji.

Pouze srdce tvoje, brachu,

je tvé lásky celý svět,

jak pták vzácný samolet,

jenž mře v ohni svého nachu,

láska tvá se zvedne z prachu,

Ona mrtva – mrtev cit,

s ní jsi ztratil meč i štít.

osiřel’s – čím svět je tobě?

Lidí zvěst – jsi sám a v hrobě,

musíš za svou paní jít!

Sobectví jen chabé může

výmluvou se ozbrojiti:

„Památku chci její ctíti,

na hrob její klásti růže.“

Při tom hledat nové lůže

vášni, jež dál muku strojí,

nový lék, jenž bolest zhojí.

Nikoli, jen zbabělec

můž’ tak jednat, milenec

pravý umře s dámou svojí!