II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (VI. Našli se.)

Když přečtla paní Markéta

tu píseň – blanka bílá

jí z ruky k zemi vypadla,

ó jak se zamyslila!

„Konečně přece pochopil,

já skoro již se vzdala,

že pochopí. Zda dřív on vzplál?

Zda já jsem dříve vzplála?“

A k němu šla. On v zahradě

pod oleandry snil,

v horoucí poledne náladě

tak znaven byl!

Ze zadu přišla pomalu

a růžné svoje rtíky

na ústa jemu přitiskla

zašeptla jen: Díky!

A on se usmál jako v snu,

„Ach srdce mého dámo,“

jak chtěl by říci, čekám to,

to rozumí se samo!

A seděli tak pospolu,

v horoucím slunce plápolu

pod oleandry snili,

ach, znaveni tak byli!

A seděli tak pospolu,

až tryskly hvězdy v nebi,

a mlčeli, nač láska má

hovoru zapotřebí?

Až rozlehlo se nádvoří

psů štěkem, ruchem honu

s psy vracel se a sokoly

– ó jak ty rohy hlaholí! –

pan Raimund z Roussillonu!