II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (VII. Hra v šachy.)

A v dlouhých zimních večerech,

kdy v horách sníh a v dolu,

a v krbu Meluziny vzdech,

a ledné květy na oknech,

tu hráli v šachy spolu.

Pan Raimund sedal při číši

a z dálky k nim se dívá,

van větru v krbu začiší,

pan Guillem táhnout pospíší,

pan Raimund hlasně zívá.

„Šach královně!“ – „Zde sedláka

já představím vám hbitě,“

„Co sedlák – ten mne neláká,

spíš koně pestrá čabraka“ –

a prohrál okamžitě!

Svou bílou ručku opřela

o černou šachovnici,

a vzhledla k němu nesmělá

a Meluzina fičela,

a třásla okenicí!

„Šach králi!“ – „Paní špatně hrá

a to mne věru trudí“ –

„To chladná hra jak ledu kra,

vám tajný plán kýs v mysli zrá –

a mne to celkem nudí!“

A zvrhla šachovnici v ráz

a pak se začla smáti,

pan Raimund slyše její hlas

vstal z dumy své a děl: „Je čas,

již půjdem, děti, spáti!“

A on se dvorně uklonil,

jen zrak mu blýsknul temně,

přál „dobrou noc“ – číš vyprázdnil,

ach, o čem blouznil, o čem snil,

ví ta, k níž hleděl, země!

A venku mráz a venku sníh

a fičí Meluzina,

pan Guillem v jizbě svojí ztich’

a do skřehlých si dlaní dých’,

„Pan Raimund, ví Bůh“ – sobě vzdych’ –

„jak já, dnes neusíná!“