II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (X. Konec hostiny.)

Potlesku bouř sálem hřměla,

vítězem pan Guillem byl,

každý na zdraví mu pil,

vášeň v jeho písni zněla

přesvědčení, pravda celá

a jen těmi zvítězil.

Poražený Bertram skryl

v dvořanů se hlučném shonu.

Však pan Raimund z Roussillonu

divně čelo kabonil

ušklíb’ se, číš odstrčil.

Zahlédl v tom purpur čela

choti, jež se ukláněla

nad Guillema s řetězem,

kterým s vlídným úsměvem

šíj mu ozdobiti chtěla.

Divá zášť mu v srdci vřela,

mlčel, do vousů však svých

mručel cos, co halil smích:

„Umřít chceš, ba toužíš snad,

posloužím ti milerád!“