II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (XI. Jiná píseň.)

Ten boží svět je velký sad

a ženy květy v něm,

já nejkrásnější z všech mám rád

a jí též kochán jsem!

Ó srdce moje, jásej,

vše květy písní střásej.

Bůh sám jí rty a čelo

i tělo

stkal po obrazu svém.

Radostí pláču, kam se hnu,

co utajeno dřív,

teď směle ruce za tím pnu

za květem rajských niv.

Ó srdce moje, jásej,

vše květy písní střásej,

ty vzplaň jak její oko.

má sloko,

když velebíš ten div!

Ach, zlatý řetěz, na šíj mou

jejž dala její dlaň,

jak hvězda svítí, svítí tmou

víc její bílá skráň.

Ó srdce moje, jásej,

vše květy písní střásej,

ach, přitulila ke mně

se jemně

jak vyplašená laň!