II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (XII. Hovor v lese.)

Hvozd posupný a ztmělý,

dva rytíři jím jeli,

tož Guillem, mistr tonů,

a Raimund z Roussillonu,

Pinie podle cesty

o jejich řeči zvěsty

si vyprávěly dlouho.

Ó lásko! Štěstí! Touho!

Já chtěl se dávno práti,

jak mohou vírem hnáti

se písně z tvojí hrudi,

rci, kdo je v život budí?

Jest umění to pouze,

jež přichází vstříc touze,

či je to v plesu, v smutku

ku ženě láska vskutku?

Zní píseň – lesní echa,

a sotva stopy nechá,

leč kdo ji v lůno lesu

slal v žalosti či plesu,

že zní pod klenbou stromů,

měl jistě důvod k tomu.

Přec nelze v prázdno pěti

jak blázni nebo děti,

muž jestli píseň zpívá,

vždy láska podnět bývá.

Tož rád bych znal tu dámu,

již v rámec drahokamů

a perel hustou tíseň

tvá zasazuje píseň?

Kdo pramen písně zradí?

Zdroj plyne zpod kapradí

a šumí, zpívá, šeptá,

zkad jde, se nikdo neptá,

jen zpěvem tím se těší,

jím vlastní spory řeší,

jak cestou břehy líbá,

vše šumem ukolíbá.

Tak básníku věc těžká

říc’, kdo těch písní kněžka,

to jeho taj, v němž žije

on, jeho poesie!

Ne pán jak vasallovi

dím zpupnými ti slovy,

leč jako přítel k druhu:

Své přízně za odsluhu

tě prosím, bysi sdělil,

ký ideál jsi vtělil

ve písni vírné sloky,

v těch zvuků veletoky,

jež denně z úst ti plynou,

hvězd řetězy se vinou

jak guirlandy a kvítí

do pouště planou žití.

Jest jistě čarokrásná

ta hvězda tvoje jasná,

paprsky jejíž chytáš,

a v závoj písní splítáš,

bys kolem ní jej hodil

a při tom osvobodil

svou touhu, ptáka v kleci.

Ó netaj to, mluv přeci!

Co můžeš míti z toho?

Jsem povinen ti mnoho.

Ve hradu tvého síni

jsem našel vše, co činí

mi žití snesitelné,

ba víc, co nesmrtelné

se ku životu hlásí,

já zákonem spjal krásy.

Květ lásky, spanilosti

i bohatýrské ctnosti,

měj, prosím na tom dosti!

Tak nevyklouzneš, brachu.

Než v červánkovém nachu

se slunce zcela stopí

nám pozlacujíc kopí

i meče, jež se blyští,

ždám odpověď tvou příští.

Chci znáti dámy jméno,

jíž v nesmrtelné věno

tvých písní plápol hoří

jak maják na pomoří.

Ó netaj dál a rci mi,

kdo slaven tvými rýmy?

Tu chtěl bych znáti dámu,

jež k takovému plamu

tvé srdce rozdmýchala,

jsouc jeho píseň stálá.

Když stojíš na svém, pane,

nuž budiž, ať se stane!

Věz tedy, ale prosím,

co tajně v srdci nosím,

co řeknu pouze tobě,

v tvém srdcí spi jak v hrobě.

Já blahem lásky tonu

k Anežce z Tarasconu,

té platí vše mé plání,

mé sny a horování,

mé tužby a mé lkání.

Jak, k sestře mojí paní?

Sám rci, což krásná není?

Jak první úsvit denní,

jenž v čaruplném jase

nad hvozdy rozlévá se?

Děl’s dobře; první zora,

jíž zaskvěje se hora,

jest krásná ovšem, ale

ve kráse neskonalé

hned za ní slunce vstává,

vše přezáří ta sláva!

To výmluva jest pouze.

Tvé nedostačí touze

Anežka, hvězda jitřní,

dí jasně hlas mi vnitřní.

Před sluncem, když se zvedá,

jest sama zora bledá

a musí v stíny skanout.

Ty můžeš pouze vzplanout

ke slunci, víc jež zlatí

hrot ledovce, jež šatí

i kvítko na souvrati.

To slunce tvé chci znáti!

Můj pán mi věřit nechce.

Vzplá podezření lehce,

však těžko důkaz podat,

líp v mlčení se oddat,

co moh’ jsem, řek’ jsem věru,

ty potlač nedůvěru!

A dále jeli v šeru

a dále jeli v honu

ku hradu Roussillonu

a více nemluvili

v té podvečerní chvíli.

Již ztemněly se lesy,

jen sova houkla kdesi,

z mhy, v níž plál pařez shnilý,

se vyhoup’ měsíc bílý

a černé hradu valy

se rýsovaly z dáli,

sem tam ve oknách světla

jak drobné hvězdky zkvětla.

Pinie kolem cesty

jich řečí divné zvěsty

si vyprávěly dlouho.

Ó lásko! Štěstí! Touho!