II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (XIII. Osudná píseň.)

Co slyšel v hvozdů šeři,

dne téhož po večeři,

řek’ hrabě Raimund choti.

Ta sotva bolest krotí

a dlouho pláče tiše

a druhý den list píše

miláčku Guillemovi:

„To nelze říci slovy,

že ty bys moh’ mne klamat,

nade mnou třtinu zlámat

pro sestru mou, ó rci mi,

já věřím jen v tvé rýmy,

že lhal jsi z povinnosti

a nouze – to mi dosti!“

Krb odlesky své klade

po šíji paní mladé,

jež jako hvězda čistá

se večer k loži chystá.

Pan Raimund při poháru

zří do plamenů sváru

a po své choti stranou,

jak v lesku ohně planou

jí divně skráň i líce

a nejvíc zlatá kštice.

Jest zpola odstrojená.

Jak spanilá to žena

a hbitou chce jí dlaní

pomáhat při svlékání,

jak právo manželovo.

Nutí se v sladké slovo,

však ona svícen chopí,

a v zmatku oči klopí,

neřekne slova více

a prchne do ložnice.

On zdrcen stojí chvíli.

pak couvne, lístek bílý

jak jabloně květ svěží

hle, na koberci leží,

kde ona stála právě

ve krásy svojí slávě.

Po lístku sáhne v chvatu,

svou zajde ve komnatu.

Čte, hltá obsah spíše.

Pan Guillem, vidí, píše,

a čte a čte zas znova,

ó jsou to zdobná slova!

Ach, odpusť, odpusť, z nutnosti že pouhé

jsem lháti musil v lese,

ta, která plní moje noci dlouhé,

víš, jinak jmenuje se.

Hvozd slunce paprsky když čarovnými

jak požár prokmitá,

zní echy jeho jako rýmy mými:

Markyta!

Když chceš to vědět, co víš dávno sama,

nechť k zhoubě své ti píši,

ty, pouze, ty jsi mého srdce dáma,

jíž pěji, kterou dýši!

Nad vidinami žití ztracenými

nechť rozkoše číš dopita,

plá, bude pláti vždycky mými rýmy

Markyta!

Snad uvěříš teď. Chýlí se noc k sklonu,

červánek nebem hoří,

a jako dozvuk večerního zvonu

hasnoucí ve hvězd moři

tvé jméno, strunami jež zvoní mými,

slok věnec uplítá

kol hlavy tvojí kouzelnými rýmy

Markyta!

Pan Raimund čet’ a četl znova

ta opojivá, sladká slova,

po třetí přečet’ píseň tuto,

a k sobě děl: Je rozhodnuto!