II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (XIV. Sen.)

„Má choti, vzhůru! Jest již den,

nač líně dál si hovit?

Již zaplaš s očí sladký sen,

chci časně z rána lovit!

Mám vyhlédnutou vzácnou zvěř,

chci mlhami se brodit,

ji chytnu, ráčí-li mne, věř,

pan Guillem doprovodit.

On vyzná se v tom umění

a jistě kus ten chytí,

jen prosím – slyšíš troubení? –

rač dnes jej propustiti.

Viz v oken malovaných změť

kterak se slunce láme,

na zvěři – nechť se nudíš teď

si večer pochutnáme!“ –

Tak Raimund děl, v nádvoří spěl,

kde chrti již i mani

se seskupili na povel.

Jen letmo kynul paní.

Ta za ním prostovlasá ven

se řítí, na schodišti

pan Guillem k lovu vyzbrojen,

zrak divně se mu blýští.

A v náruč klesla jemu hned

a hlasně, žalně stkala,

a prosbou chvěl se její ret,

a její líc ta plála.

„Ó prosím, prosím, jedno jen,“

ve ručeji slz děla,

„ó nechoď na hon, strašný sen

jsem dnešní noci měla.

Já viděla tě – v lese mech

byl brunátný a svěží,

ve zimostrázu lupenech

tvá mrtvola tam leží.

Byl’s, jakbys spal, leč kde je hruď

a věrné srdce tvoje –

ó prosím tě, dnes děckem buď,

a uvěř v tuchy moje!

Tam trojklanný list jetele

plál divně do krvava,

střel krve lesk ti po těle

v něm ruce, bok i hlava!

A kde jsem zvykla naslouchat

sladkého srdce tluku,

tam prázdno pouště, hrobu chlad

a nikde zvuku, zvuku!“ –

„To mátohy jsou, paní má,

a v snech to jinak není,

má láska vždy tě objímá

a dá ti vysvětlení.

Tvůj sen jest ve všem pravdivý,

což mám já srdce v těle?

Žár jeho pro tě zářivý

je ztrávil přec již celé!

Kde srdce měl jsem, pravdu máš,

tam jeden plamen hárá

a jeho záře, jak to znáš,

i sen tvůj ze lži kárá.

Má bytost celá hoří v něm

i ruce, boky, hlava,

a hoří divě plamenem

a hoří do krvava!

Můj polibek tě probudí

a splaší všecko zdání...“

Ji divě přižeh’ ke hrudi

a zmizel v mlze ranní...