II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (XV. Snu vyplnění.)

Ve světlech stál nádherný sál

když ku večeři sedli,

na krbu mocný oheň plál

a jedli, tiše jedli.

Pan Raimund jako černý mrak,

jenž nad lesy se sklání,

a z misky nepozvedla zrak

a jedla krásná paní.

„Jak chutná ti má zvěřina?“

On posupně k ní praví,

„to věru vzácná hostina

a věř, že dobře tráví.“

A vína dolil ve svou číš.

„Jak, paní má, ti chutná?“

A divně se k ní točil blíž.

„Jsi dnes mi nějak smutná!“

A ona bledost na líčku

a v slzách krásné oči

odkládá zvolna vidličku,

a v tom sem páže vkročí.

A mísu nese. Raimund v ráz,

šat černý pryč s ní dává.

„Když právě srdce dojedla’s,

viz, jaká zvěře hlava!“

Na zlaté míse – strašný zjev –

Guillema hlava bledá

a kolem, kolem krev a krev

a hlava víčka zvedá...

A divý vzlyk a prudký křik,

k balkonu letí paní.

„To vzácná zvěr, ó měj můj dík,

ba jiné nechci ani!“

Hloub v řeky tok jen jeden skok.

Jak z tmy se vichr směje!

To konec Guillema všech slok

a jeho epopeje!