II. Paní Čachtická.

Stojí lysé hory, Čachtický vrch v klíně.

Pusto kolem, hlucho, jako na pustině.

Pusto kolem, hlucho, havran jen tu kráče,

pro dcerušku jenom matička tu pláče.

Dolů dolinečkou potůček se roní,

červené jí vlny vypravují o ní...

Běda, matko, běda! nežije tvá dcera,

ta Čachtická paní zabila ji včera,

zabila tvé dítě, nachytala krve:

spanilou chce býti, jako byla prve.

V krvi tvého dítka, dcerušky tvé svěží,

kletá Ježibaba na zámku svém leží.

Běduj, matko, běduj! – marna tvoje běda:

slyší tě jen hory a ta skála leda.

Nepotěší hory, nevyslyší skála,

nevzbudíš své dítě, kdybys krev plakala! –

Kdo to k hradu chvátá? Šuhajík to ladný.

Na tom světě se mu nevyrovná žádný!

Kabanička bílá s ramen větrem vlaje,

na valašce jemu sluníčko si hraje,

za širáčkem čerstvá kytička se pyšní. –

Znoj mu kane s čela, tváře jako z višní.

Chvátá Janík, chvátá, před zámkem už stojí;

ještě pohled hodí do dolinky svojí,

tam, na chýžku malou, na ten krov už svislý – –

Zadumá se trochu: „Spí, či na mě myslí?“...

Protrhne se náhle, promne snivé oči –

jaj, Bože, přebože, hlava se mu točí!

Vidí hrdé věže vystupovat z múrů,

zdá se mu, že rostou výš a výše vzhůru,

do těch bílých oblak, jako někde v báji –

Janíkovi zámkem zakletým se zdají.

On však může do vnitř! Vždyť ho paní hradu

sama zve a volá k sobě bez odkladu!

Jak to mladé srdce šuhajovi tluče!

Zavolá teď vzhůru, a most padá ruče.

Udivený šuhaj v pyšný zámek kráčí,

neslyší, jen hledí, je mu jako spáči,

probouzí se teprv ve skvostné až síni,

když před sebou vidí svůdně krásnou kníni.

Bože, je to vnada! Černé žhavé oči

se zálibou divnou k šuhaji se točí.

A ty skvostné šaty! nespatří jich více –

ta perlami plane jako v chrámě svíce!

Na vrkočích černý čepeček jí sedí

s diadémem v čele: sta ok z něho hledí,

samé drahokamy... Černý závoj s hlavy

květů pln a zlata po šíji se plaví.

A což ten živůtek, šňůrou perel spjatý

pod vlnami ňader – přepych vrchovatý.

Šňůry perel leží na ňadrech jí nahých,

i pás kolem těla plný perel drahých.

A košelku k rukám upínají stuhy –

neuvidí Janík takový zjev druhý!

Trne jen a mlčí, neví, co mu káže,

odpovídá teprv, když se třikrát táže,

a když divný úsměv ústa její zkřiví – –

Zradil jsi Aničku, Janíku můj snivý!...

Neví Janík, neví, kterak vyšel z hradu,

nedošel k Aničce šuhaj do západu.

Pod hradem kdes bloudí, chmury hledí s čela –

zapomněl Janíček na vohlady zcela.

Černé oči paní, svůdná její líčka

zařezala se mu náhle do srdíčka.

Kam pohledne, všady zří je šuhaj mladý,

vidí jen ty oči, ty zakleté hrady.

Jejich brankou v srdce – jaj, což by se vydal,

třebas drak stohlavý tu bráničku hlídal!

Neví Janík, neví, že juž kolem šero –

v jeho duši hoří světel tisícero.

Neví Janík, neví, že juž den se smráká –

jej to srdce zpět, tam na Čachtice láká.

Darmo dívka touží před chaloupkou venku –

neuslyší více jeho fujarenku!