II. PANU VILÉMU BITNAROVI, žáku vyšší průmyslové školy v Praze.

Má krásná lípo, lípo košatá,

ó jak jsi bujná, jak jsi bohatá!

Máš na větvičkách hezký, žlutý květ

a v každém kvítku sladký vonný med.

Když ranní vánek lipou zahýbá

a teplé slunko rosu vylíbá,

včel zástup mnohý k tobě letí hned

a z květů ssaje pravý český med.

„Jak náhle se tu udál velký div!“

strom celičký je z nenadání živ!– –

I maličko jen napni sluch a zor,

zde Tvůrci světa pěje včelek sbor.

To není lípa, to je poeta,

roj pilných včelek k němu přilétá;

to nejsou včelky, to jsou čtenáři,

jimž odlesk slunka skví se ve tváři.

Ti z knihy pěvce sbírají si med,

ty krásné verše říká jejich ret;

jim všem těch básní jemný libozvuk

jde v blahou duši, v žíly, v kosti, v tuk.

Ty’s, mladý Bratře, mladým pěvcem tím,

Ty k Sobě vábíš zpěvem výborným,

jen takých pěvců žádá sobě mít

náš nesvedený katolický lid.

Jak s lípy med, zní nadšený Tvůj ret :

„Jen Bohu patří všechen duše vzlet!“

Svých básní medem četbu lidu slaď,

všem postrádaný pokoj hojně vrať.

Dej často takou Svého medu plást,

tak oslav národ, zdob tu milou vlast;

vždy výš a výše vzlétati se snaž,

vždy víc a více čtenáře Své blaž!