II. Pavučiny.

Pod panským je dvorem starý sad,

jaro v něm a vůně květů mladých

z houštin, z trávy vane odevšad,

a jak větřík do haluzí zadych,

oblak lístků bílých jako sníh

rozletěl se s větví kvetoucích.

Do havraních vlasů napadaly

lístky bílé. V stínu pěšinou

děvčátko se mihlo, šotek malý

s tvářičkou tak dětsky nevinnou,

s pohledem tak zádumčivě snivým.

V oči jeho jak by těžký stín

položil se, – jenom ze hlubin

plaménkem to svítí úzkostlivým.

Běží. Lehce po žlutavém písku

střevíčky se mihly bez otisků,

snítka jen se chvěje rozkvetlá,

jak jí sukénka se dotkla bílá

a již černovláska přelétla,

šerem pěšin prchá jako víla.

Větve starých stromů k samé zemi

skloněny jsou těžce. Pod nimi,

kde stín leží studený a němý,

mezi ostružím a šípky planými

padá stezka v údol. V roklině

hluboká tůň v polámaném sítí

olověným leskem z dálky svítí.

Na nehybné temné hladině

tonou velké listy leknínové,

bílá labuť uprostřed nich plove,

na zrcadle vodním odraz světlý,

jak by lekníny tam z hlubin zkvetly.

Kořeny vrb starých vymleté

nad vodou se jako hadi spletly.

A na břehu duby stoleté,

zahrocené kmeny štíhlých jedlí

ke světlu se z temna rokle zvedly.

Pyšně ke slunci své větve klenou

a nad nimi výší prozářenou

ostříž krouží. Ale v hloubi jen

u paty jim leží stín a sen.

Nade břehem z houští divokých

balvany se kupí roztříštěné,

trosky věže hradní stojí v nich,

ještě brána rozpuklá se klene – –

(Panstvo, které tady vládlo dřív,

zachovalo jako na odiv

trosky šeré v stínu tesklivém,

staré duby, rokle půvab prostý, –

kousek romantiky pro své hosty

v kraji fádním, všedním, střízlivém.)

Sukýnka se bílá stínem mihla,

prokmitává houštím blíž a blíž,

černovláska k rokli sběhla již

mladičká a jako proutek štíhlá.

Zatleskala v ručky, – labuť v let,

jak by leknínový ožil květ,

přes hladinu lehounko se vznesla,

k nožkám dívce lichotivě klesla.

Zčeřila se voda. Nade břehem

zamyšlená, labuť u nohou,

stojí dívka. Uzardělá spěchem

oddychuje, zlehounka se dmou

úzká dětská ňadra. Ve zraku jí

v řasách drobné jiskry světélkují.

Tichá hloubka pod ní. Pod lekníny

světelné jdou pruhy, tonou stíny.

Dlouhé stonky listů zelených,

jak by náhlý proud je výše zdvih,

na dvě strany v hlubinách se dělí.

Drobné ručky stébla spletená

rozhrnuly. Bílá ramena

bleskla v čisté vodě. Závoj skvělý

po žlutavém písku na dně splývá

a hlavinka krásná z hloubky kývá,

usměvavých očí dvé se dívá.

S břehu černovláska volá vstříc:

„Pojď! pojď!“ v bílé dlaně tleskajíc.

A korunku zlatou nad čelem

ve hře vln a šumu veselém

rusalka se vynořila zdola,

bělounká a něžné dítě zpola.

A jak na břeh vyšla spanilá,

do stínů jak blýskavice svitne,

hedvábné své vlasy spustila,

setřásla s nich vodní kapky třpytné.

K nožkám černovlasé panenky

v trávu sedla mezi pomněnky,

zasmála se tiše: „Bude ples!

díky, zlatá, že jsi přišla dnes!

Motýleček pestře malovaný

s pozváním ať letí na vše strany,

v ostružiny, v šípek, v rákosí,

rusalky ať všechny poprosí,

všechny skřítky, všechny pídimuže,

kde koho jen kolem najít může,

bez odmluvy přivede je k nám.

A já hudebníky objednám:

všichni pěvci zelenavých snětí,

jak malíčkem kývnu, hned se sletí,

každý spustí chutě notu svou,

hejsa! hopsa! kolem dubu vletu

budem tančit spolu v prostřed květů, –

tanečníci už tu také jsou!

Balvany tam skalní, které mechem

obrůstaly celé století,

vstanou ovanuty kouzla dechem, –

víš, to princové jsou zakletí, –

roztočí se do kolečka spěchem.

A princezny přijdou vznešené,

cářice a dvorní vzácné dámy,

zvednou vlečky dlouhé, skákat s námi

hopsa! budou v trávě zelené! –

Ale, Blaženko má, co že je ti?

Cosi vidím v očkách tvých se chvěti, –

slzičky jdou nebo mráček hněvu?

jako když je mlha zakryje –

Což ti, děcko, není do úsměvu?

Blaženko má zlatá, co ti je?“

Blaženka však stojí, v čílko mladé

jako stín se drobná vráska klade.

Pohladila vílu zlatovlásku,

k boku se jí něžně přitulí.

„Odpusť,“ šeptá, „za tu všechnu lásku,

nevděčnou dnes a zlou buduli.

Proč jsem k tobě přišla? V duši mojí

myšlenky se chvějí v nepokoji.

Obejmi mne, nakloň ouško blíž –

a já tajemství mám, rozumíš? –

Ve staré tam věži ve sklepení,

kam nevnikne nikdy světlo denní,

Modrovous prý mladou žínku svou

za mřížemi pod závorou střeží,

a ve skalách černé klenby jsou,

dřívější tam ženy mrtvy leží.

U okénka smutná princezna

pláče, vzdychá v temnu smutných nocí.

Nikdo nepřijde jí ku pomoci,

neotevře vrata železná.

Oči její osleply už bolem,

stínem zdá se býti, neblahá.

A muž její hrozný chodí kolem,

slova nepromluví, – podlaha

skřípe jen při každém jeho kroku.

Blesky krvavé mu hoří v oku.

Jak mi líto, líto paní té!

jaký život hrozný bez naděje – !

a tam dole ony zabité, –

jejich pláč se ještě klenbou chvěje.

Což opravdu nikde spásy není?

odnikud? a nikdy do vězení

nezasvitne bílé světlo denní?

Sestřičko má, nikdy, nikdy ne?

myslíš: jistě ve tmách zahyne?“

Rusalka se celá zasmušila,

ztemněly jí oči. Šeptala:

„Znám ji dávno. Jak je roztomilá!

vídávám ji: hledí zoufalá

z okna hustou mříží. Čelo svoje

v průsvitnou dlaň skrývá. Bolestno je

vidět, jak ji, krásnou, ztrávil žal,

jako by jí duši z ňader vzal.

Břečtan jedenkrát se vyšplhal

k samé mříži. Ale rozzuřený

Modrovous jej vytrh z černé stěny.

Ani motýl nesmí přeletět

za tu mříž, kde vadne bílý květ.

Ni sluneční paprsk v ony stíny

nezabloudí, v šedé pavučiny

zachytí se. Neví ubohá,

hvězdami kdy vzplane obloha.

Kolem noc je věčná. V duši její

jenom plaché vzpomínky se chvějí.

Princezna to byla spanilá,

lilje bílá, z nebe anděl světlý,

po pěšinách, kudy chodila,

pod nohou jí fialky vždy kvetly.

Žila mezi květy, v květu samém,

šťastna v nevinnosti, až jí klamem

Modrovous i život otrávil,

jako pavouk mušku udávil.

Ukrutný a hrozný! hledem straší,

cizí tyran, není z krve naší.

Přišel nezván, hrdé hradby vztýčil,

květy našich lučin zdupal, zničil.

Kolem hradu zem i černá skála

prosakovat krví vždy se zdála.

Nejhlouběji pod žulovou věží,

mrtvoly tam ve stuchlé tmě leží.

Ticho, němé ticho. Chvilkou jen

krůpěj krve padá na kámen – “

Obě družky ztichly. Jak by bolem

všechno ztemnělo a stichlo kolem.

Těžká snad a černá mračna plynou

nad vrcholky dubů. Nad roklinou

rozpjaly se křídly šerými,

a stín smrti letí pod nimi.

Blaženka dí šeptem: „Teskno je mi!

jak by zoufalý a smutný vzdech

z neznáma sem zavál ve stínech.

Jakýs žal tu blízko chodí němý.

Ale tam – jak hrozno musí být!

po temné jej chodbě vidím jít,

hledí do tmy vytřeštěným okem.

A kol něho stíny mlčky jdou,

zádumčivé stíny stuchlou tmou,

nemluvné a neslyšeným krokem

kolem zdí se plíží stále s ním –

Sestro, sestro, jak je neštastným!“ –

Družka vzhlédla, jak by zděsila se:

„O kom, o kom že jsi mluvila?

Lituješli vraha?“ – Ticho zase,

Blaženka jen hlavu svěsila.

Náhle kdesi blízko zachřestily

v písku kroky, znát, jak těžké byly,

a při každém kroku prudce v zem

hůl se zabodává. Drobný ptáček

vylét s poplašeným hvizdotem.

Obě družky vzhledly. Jakýs mráček

v rusalčiny jasné oči pad.

„Budiž zdráva, sestřičko má milá!“

šeptla družce v ouško. „Brzy snad

uzříme se opět?“ Políbila

na tvář ji a na skráň, na šíji.

A již v černé tůni tone. Zalijí

vlny bílé tělo. Vlasy vonné

jako zlato plynou. Ke dnu tone,

ještě ze hlubiny kývá dlaní.

Vyplašená labuť vzlétla za ní,

v prostřed tůně padla, sněžný květ.

Nade břehem děvče samo stojí,

slyší těžké kroky přicházet.

Chvilku zdá se, jak by v nepokoji

prchnout chtěla, – ale zase již

klid se vrátil, zjasnily se oči,

zatleskala a vesele skočí.

A ty kroky těžké stále blíž. –

Z houštin vyšel velký stařec sivý.

Modrých očí pohled úzkostlivý

těká mezi stromy, v stínu jich.

Stanul. „Dítě! dítě! kde jsi?“ volá.

Od zapadlé tůně k němu zdola

přitlumený dětský zvoní smích.

„Zde jsem, tatíčku můj, hledášli mne!“

Usmál se a prstem hrozí kmet.

„Dítě, dítě, jak jsi neupřímné!

vždycky hledíš jenom uletět,

ve stín se a do pavučin skrýti.

Jak rusalka v šelestivém sítí

zadumaná sedáš nad vodou.

Starý Jakub přiběh uděšený,

že prý viděl, kterak potají

vodní panny tebe lákají,

jak prý k tobě z proudu z bílé pěny

vyplynula žínka růžová, –

vidíš, jak nás děsíš, bláhová!“ –

Sám se tomu zasmál. Kolem šíje

Blaženka již měkkou páž mu vije.

Rtíky pevně na tváři mu lpěla,

sladkým smíchem svým jej umlčela.

Pohladil ji po hlavičce kmet.

„Zdráva budiž, tys můj pozdní květ!“

šeptal rozněžněný. „Ó kéž mohu

život za tě obětovat Bohu,

vyprosit ti zdraví, dítě mé!“

Zamlčel se. Stín mu pokryl čelo.

A pak řekl: „Dost již! půjdeme!“

Trpkého cos jeho hlasem chvělo.

Po pěšině zpátky mlčky jdou.

Podobná již velké vzácné dámě

zavěšena zlehka v jeho rámě

šustíc bílou krátkou sukýnkou

k otci dívka hledí, usmívá se

šťastna ve svém mládí a své kráse.

Starý Závěta však po boku

zachmuřen jí kráčí, nehovoří,

na čele se mraky jemu tvoří,

bolest hlodá v duši v hluboku.

„Tatíčku můj!“ dceruška se táže,

„řekni upřímně teď: co je ti?

proč se ani úsměv neokáže

na tváři tvé, a když přeletí,

trpký je a hořký neskonale?“

Odpovídal: „Mlč, mé ptáče malé,

jenom starost o tebe mne tíží,

o tvé štěstí, celý osud tvůj!“

S úsměvem naň čtveračivě vzhlíží:

„O mne, tatíčku, se nestrachuj!

Jsem tak šťastna, – řekni, možno býti

šťastnější snad více? Nevěřím!“

A to štěstí v pohledu jí svítí.

Usmál se zas hořkým smíchem svým.

Chtěl cos říci. Ale: zdali smím – ?

hlavou mihlo se mu. Nechtěl rušit

šťastné chvíle její. Mlčky jen

pohladil jí vlásky zamyšlen. –

Lépe snad jest, nebudeli tušit – –

Nedala mu v dumách utonout,

smála se a hravě vyprávěla

dětské sny a touhy: jak by chtěla

s bílým mráčkem nad nivami plout,

široširým nekonečným světem

letět jako ptáče volným letem.

Nebo raděj jako lilje kvést

v tiché hloubi lesa, z černé hlíny

nad zavlhlý chlad a smutné stíny

kalíšek svůj sněžný hrdě vznést – –

Usmívá se otec: „Dítě, dítě,

kam sny divné vždycky odvábí tě!

Ale víšli, že dospíváš divem

v krásnější a spanilejší květ,

nežli jaký vidíš ve snu živém?

Šestnácte už odešlo ti let – !“

Zvážněla, však ihned pohodila

mladou hlavou. Řekla ve smíchu:

„Vím, ba dobře vím to, pohříchu!

Všichni hovoří mně, abych byla

vážnou, moudrou, ne už dítětem.

A já nechci! Raděj rozpustilá,

nerozumná, šťastná v jaru svém,

nevázaným bujným rozletem

ve květech chci jako motýl těkat,

nežli velkou moudrou slečnou být,

vážné tváře, dlouhou vlečku mít,

rukavičky oblékat a svlékat.

Ach, jak nešťastnými se mi zdají

všechny, které na moudré si hrají,

v ranní rose poskočit se bojí,

moudře vyšlapují, moudře stojí,

jak princezny v zámku zakletém!

jaké nudné smutné živobytí! –

Ne, tatíčku, nechci moudrou býti,

nechte mne být ještě dítětem!“

Políbil ji s utajeným vzdechem,

do vlasů ji černých políbil,

kamsi stranou obrátil se spěchem,

aby vlhký záblesk očí skryl.

Neviděla, dále štěbetala,

drsnou ruku jeho do svých vzala,

hladila ji měkce dlaní svou.

A jak točitou šli pěšinou,

která drobnou travou zarůstala,

plesně pod větvemi zkvetlými

píseň ptáků zněla před nimi.

Motýlů roj sněhobílých letí,

jak by spadával květ oněch snětí,

sladká vůně vane odevšad.

A Blaženka šeptá: „Jaká krása!

písněmi a květem jaro jásá,

jak mám ráda ten náš starý sad!“

Řekl na to jako s úsměškem:

„Škoda půdy té! tak dobrá zem

leží ladem jen pro panskou pýchu!“

Smála se, tak bylo jí to k smíchu.

Za křovisky, ve stínech a tichu

mělký potok bublal. V zátočině

seděli dva starci rybáři.

V těžkých rukách nehnutě a líně

drželi své pruty. Ze tváří

jakýs tupý klid a smutný hledí.

Jeden prut svůj zvedl. Maličká

na břehu se blýskla rybička.

A zas bez pohnutí starci sedí

a mdlý unavený pohled jich

po vlnách se smeká třpytivých.

Neviděli, Závěta že stojí

na protějším břehu s dcerou svojí.

„Hle, hle, staré!“ řekl s úsměvem,

„zapytlačit trochu vyšli sem!

Martine, hej!“ rozveselen zvolal,

„ještě lovit chodíš v neděli?

Vášni té jsi nikdy neodolal!

jak se daří, starý příteli?

A ty, Hroudo? což, můj milý brachu,

zdali pak mne trochu ještě znáš?

na mladáli léta vzpomínáš?

Jak jsme – děti – časem plni strachu

do panského sadu tajně vpadli,

nedozralé ovoce tam kradli?

Hoj, to byly doby! však se sám

vzpomínkou rád v dětství zatoulám.

Ale, hoši, kam pak nenadále

k odchodu se máte, bláhoví!

lovte jenom podle chuti dále,

Blaženka to na vás nepoví!

A nepřijde hlídač, – vzpomínáte

jak nás plašil odtud častokráte?

Jednou“ – kmet se celý rozjařil, –

„jak se nám vpád smělý vydařil!

Martine, víš, tys byl na číhané,

jestli hlídač někde nevyvstane,

a my s Hroudou v píli zoufalé

ovoce jsme rvali nezralé.

V tom se v dálce ozval pokřik divý

a tvůj hrozný nářek úzkostlivý,

kletby německé a zlořečení.

Naslouchal jsem bledý, zděšený,

ale Hrouda pravil zkušený:

„Nu, což, – chytili ho! – nic to není!

jenom trhej, pokud on tam ječí,

my jsme tady prosti nebezpečí,

a než do syta mu natlukou,

odneseme klidně kořist svou!“

Smál se kmet, až slzely mu oči.

Ale Martin mlčky jen se zdvih,

žíněný vlas kolem prutu stočí,

očí nepozvedne, schýlen, tich,

odchází jak hošík metlou zbitý,

na rtech němých úsměv rozpačitý.

Hrouda zahučel cos. Očka malá

jaksi vychytrale zamžikala,

prudce čapku smekl, beze slova

po zpátku se ztrácí v houštinu.

Přes potok se kloní ještě znova.

Znamení dal jakés Martinu,

a již oba sehnuti až k zemi

zapadli tam mezi haluzemi.

Blaženka se v udivení ptá:

„Tatíčku můj, co to znamená?

jsouli tamti oba starci němi?“

Zamračil se otec. „Vidíš!“ praví,

„takový je lid náš. Sklopí hlavy,

zarputile mlčí, hledí v zem

s hloupě vychytralým úsměvem.

Promluv na ně, hned se počnou shýbat,

jak by chtěli ručičku ti líbat – “

(starý otřásl se, odpliv s nevolí).

„A to vše je tolik neupřímné,

tváří se tak, jak by neznali mne, –

a já s nimi chodil do školy.

Odvrátí se, – ale já vím, v taji

ošklíbnou se a zle pomlouvají.

Nevěříš, že srdce zabolí?

Podávám jim ruku, – hledí z dáli,

jako by jí dotknouti se báli.

Přímo ptám se, zda mi nevěří?

nejsemli jich hoden? Místo odpovědi

potměšile jenom k zemi hledí

a stranou tě zlostně přeměří.

Řeknuli jim, že jsme krve jedné,

každý strachem k nebi oči zvedne,

jak by čekal za to přísný trest.

Všichni nepřístupní, zarputilí. –

I můj vlastní bratr taký jest!

Vidím: vyhýbá se. Řeknu: milý,

snad i ty se straníš, bláhový?

Proč pak všichni na mne v bázni hledí?

vždyť jsem z jejich krve, přece vědí – !“

„My jsme chudi!“ tiše odpoví.

Čtu mu z očí stejnou nedůvěru.

Vlastní bratr! Zaplakal bych věru,

trpko je mi v duši. Jaký blud!

Řeknou: chudi! – Já byl také chud!“

S účastenstvím Blaženka naň hledla,

tvrdou ruku jeho ke rtům zvedla.

„Otče, vím to, – ještě drsny jsou

ruce tvoje prací mozolnou.

Vím, že s Bídou zápolil jsi krutě,

pro mozoly tvoje zbožňuju tě.

Ale já, můj otče,“ – řekla tiše,

„já se v srdci děsím chudoby.

Chudých svět, – to hrozná stínů říše,

kde jen kletby zní a žaloby.

Na trůně tam z lidských kostí bílých

sedí Hlad a Bída cářice.

Někdy v noci v nekonečných chvílích

hlasů dutých divá směsice

doráží mi k uchu, – na svém loži

chvěju se a zírám do temna,

slyším vzdechy, slova tajemná,

zoufalý křik, pláč o milost boží,

rouhání a pustý hrubý, smích,

šílený jek duší ztracených.

Vím to, z říše chudých ve tmách noci

zní ty hrůzné nářky bez pomoci...“

Kmet ji hladil po hebounké tváři,

pravil neklidně a zachmuřen:

„Ah, co bída! hroznější je stáří!

Ale – proč tak neveselý sen?

proč se ve tvou duši, v srdce mladé

jako stín ten přízrak chmurný klade?

Pro tebe má jasný býti svět,

růžové sny pod bělostným čelem. –

Ó, vždyť mládí čarovný je květ,

i v noc temnou svítí zlatým pelem. –

Proč se otravuješ cizím želem?“

Zamlkla a šerou pěšinou

pod obláčky květů mlčky jdou.

A před nima svitly bílé stěny, –

s roztomilou zdobou baroka

panský dvůr už trochu zpustošený,

oprýskaná brána vysoká.

V houští šerém socha nahé ženy

otlučena stojí. Její druh

nachýlený k pádu jakýs bůh,

do pohanských zapad snů a tuch.

Jak lastura leží pod terasou

mramorový puklý vodojem,

zarost mechem, zelenavou řasou,

dešťová jen svítí voda v něm.

Na prostranství volném trávník svěží,

tisíc květů spadlých na něm leží.

Ve stín lípy, která sto let stará

vypučela plnou mízou jara,

mladíci dva sešli s nádvoří.

Starší osmahlý a s vouskem tmavým,

s okem trochu neklidným a žhavým,

unaveným hlasem hovoří:

„Dnes jen na okamžik se tu stavím,

odpustíte, milý sousede!

Kol vašeho dvora rozkošného

však mne často cesta povede.

Vpadnu, víte, podle zvyku svého

bez okolků jako soused k vám,

rád vás jako bratra vyhledám.

V tom zapadlém kraji, v poušti kleté

rád promluví člověk s člověkem.

Uvažte, – snad věřit nebudete, –

po celý rok, ovšem se vztekem,

já jen se sedláky schůze míval,

s farářem a učitelem píval.

Ztracený rok mládí! jaký žal!

v nudě polí jsem se krtkem stal.

Co tu? leda v lesích s puškou bloudit,

nebo s obcí o mezník se soudit.

Ó, má Vídeň! stále vzdychám po ní – “

(chřípě se mu zlehka zachvěly),

„z promenád až ke mně z dálky voní

rozmilých dam parfum zjemnělý!

Přátelé pak u skleničky vína,

sport a šantán, krásky vábivé,

ó, jak s lítostí se rozpomíná

srdce v samotě té tesklivé?

Čert vzal všechno! Odvykl jsem světu,

zabil duši, zabil všechen cit, – –

věříte, jak vzácným přítel je tu,

s kterým možno přece hovořit?

Buďte vítán! Včera s potěšením

podal jsem vám ruku v domě svém, –

budete mi jistě přítelem?

Velice si vaši známost cením!“

Upřímně a po sousedsku as

měl znít jeho trochu drsný hlas,

ale víčka pronikavých očí

zhnědlá dávno dýmem cigaret

počala se potměšile chvět.

Lehkou hůlkou mezi prsty točí.

Jakás nedbalost je koketní

v každém jeho hnutí, – zdá se, tkví

v celém jeho elegantním zjevu,

v kroku, ve slovech i na oděvu.

„Apropos, můj drahý, odpustíte,

jestli včera mimovolně snad

nějaký stín do očí vám pad.

Matka má je stará paní, – víte –

nervosní a chorá, – jistě že jí

nezazlíte nedůtklivost její.

Ale, když jste od nás odjel, milý,

dlouho dámy o vás hovořily.

Valda, sestra moje, smála se,

jak jí těžko bylo v zápase

s nezvyklou jí řečí. Ona skorem

od dětinství v residenci jen

v kruzích dvorských žila. Nikdy sen

kmenovým si nekazila sporem!“

Suše zachechtal se. „Pravdu má!

raději se sladce zadumá

nad románem. Je to zábavnější,

než ty jazykové hádky zdejší.

Čert vzal všechno! Vida, už i sám

v koleje ty kleté zabíhám.

V naší hloupé zemi ve vzduchu je

odporná ta vřava, naplňuje

údolí a hory – maně toneš v ní.

Hned tu výbuch vášně, slina vzteku.

K čertu se vším! Zbytek středověku!

Fi! kdo vzdělán, o tom nemluví!

Raději mi rcete, kdy k nám znovu

přijedete? Dostojíte slovu

brzy, ano? Čekat budeme.

U nás v zámku starém ticho smutné.

Nejhůře však Valdě, sestře mé,

jako kvítku, když je ocel utne.

V cizí půdu přeneseno mocí

živoří a vadne bez pomoci.

Je mi líto Valdy. Zřídka jen

přijde host k nám, – hrabě Eichorn starý,

hrabě Luna židu podoben,

který zná jen svoje cukrovary.

Nebo kníže z Bubna, stařeček,

jako osykové listí v lese

zimničně se celým tělem třese.

Děcko z něho stvořil znova věk.

S matkou hrají karty. Zadumána

Valda zatím sedí u piana,

lehce stiská bílé klávesy,

ale mysl bloudí za lesy.

Věru, líto mně jí, – ze všech koutů

nuda hledí, dni tak dlouhé jsou tu! –

Ale přijeďte jen! Liboli,

vezměte své chrty. Do polí

vyjedeme spolu, lovit budem,

najde se cos i v revíru chudém.

A tam u nás háje jsou tak pěkné – –

Valda s námi, – oh, ta neodřekne,

uvidíte! vzorná jezdkyně!

jako ptáček na vraníka skočí,

pevnou ruku má a bystré oči,

lov, toť její rozkoš jedině.

V té proklaté fádní pustině

čím bychom si chvilku ukrátili?

Střílíte přec, kamaráde milý?“

Mladší soudruh, který s úsměvem

naslouchal jen, hledě mlčky v zem,

hlavu zvedl, řekl měkkým hlasem:

„Ano, také vyjedu si časem,

máme škodnou v lesích spuštěných.

Ale“ – modré dobré oči zdvih

(jak by o shovění prosit chtěly),

„špatným jezdcem“ – pravil – „vždy já byl;

totiž, – dosud mladý život celý

ve studiích jen jsem protrávil,

v továrně pak posléz v pilné práci

neviděl jsem, jak se chvíle ztrácí.

Sport jsem nemiloval. K zábavám

nezbývalo času. Nikdy sám

nevzpomněl jsem, že bych tady jednou

vládnouti měl rukou nedovednou,

míti pole vlastní, širý les. –

Život zcela nový žiju dnes!“

Hezký hoch byl. Pleť měl dívčí, bílou,

tahy měkké, přívětivý hlas,

vousky hebké, zkadeřený vlas.

Ale mládím, svěžestí a silou

pružná pyšnila se postava,

a ty modré oči do žhava

zaplanuly někdy okamžikem.

Jízlivě, jak bylo jeho zvykem,

starší usmíval se. „Zajisté

každý jednou želí mládí svého

u knih nerozumně zabitého.

O, já znám to dobře! Žili jste

vědě, práci, jak vám našeptali,

veleučenými jste se stali.

Zatím život kolem vřel a kvet,

a vy zabili jste tolik let!

Najednou se ze sna probudíte,

oči vytřeštěné, ospalé,

zachvěje se srdce, s hrůzou zříte

prchající mládí. Zoufale

shledáváte, co vám z něho zbývá,

ale mládí zatím: s Bohem! kývá!“ –

Marnými ty úvahy se zdály, –

oba mladíci se rozesmáli.

„Vy ne!“ (pokračoval) „oh, vy ne!

trochu prachu nudných školních síní,

trochu pedanství vám srdce stíní,

ale to vše brzy pomine!

Až jen ovane vás vítr svěží,

smete prach, kde jaký ještě leží,

duše vzplane, srdce okřeje.

Vzhůru hlavu! na kůň, v pole širá!

a ty stíny – doma nechte je!

Před vámi se život rozprostírá,

více květů je tam, nežli sníte,

mladé srdce svoje potěšíte! –

Tedy ujednáno! Do týdne

budeme se těšit nedočkavě

v samotě té naší nevlídné.

Bez okolků přijedete, – hravě,

buďte jist, že sedlu zvyknete,

dokonalým jezdcem budete!

Valda – vidím její radost velkou! –

jistě bude vaší učitelkou,

na chvilku se aspoň zveselí.

Všechny potěšíte, příteli!

v samotu nám, do té nudy kleté

trochu veselosti přinesete!“

Usmíval se soudruh: „Mnoho ne!

nelichoťte, pane barone!“

Hovoří, – však oběma se zdálo:

cizího cos mezi nimi válo.

Jak by slova pracně shledávali,

jak by vzájemně si v oči lhali.

A konečně – v jedné chvíli snad –

oba postřehli tu lež i chlad,

umlkli a jaksi rozpačitě

jeden po druhém se ohléd skrytě.

V tom se mihla ve slunečním jasu

mladá dívka, zavlál bílý šat,

přes ramena spousta černých vlasů,

které těžko stužkou upoutat.

S kmetem šedým stoupá na terasu.

Netušila nikterak, že zdola

otáčel se za ní lačný hled.

Mladý baron zdiven oči zved,

k soudruhu se sklonil, tiše volá:

„Pro Bůh! jaké sladké tajemství

dům váš skrývá? Kdo ta sličná děva?

sněhem lilií se z dálky skví,

zosobněné jaro, které vsévá

vonné květy v houšť i do travin.

A ten šedý stařec jako stín

prchlé zimy – zasmušen a němý

jejími se vleče šlépějemi.

Aj, jsem zvědav: Kdo jsou? řekněte mi!“ –

Soudruh odpověděl (z obočí

trochu stínu náhle proskočí):

„Otec můj a s ním to dítě bílé

sestřička je moje, Blažena.“ –

„Jak je něžná, vzdušná, rovna víle,

z jarních květů bílých spředena!

Jak obláček bílý prozařují

paprsky ji zlaté. Dokola

gloriola zářná plápolá.

Květ jabloní prší na cestu jí,

hleďte, co má kvítků ve vlasech!

Závidím vám! – Ale? proč ten vzdech?“

„Ubohá je sestřička má! Leží

jakés kouzlo zlé jí na duši.

Vidíte, je krásná, mladá, svěží,

o chorobě svojí netuší.

Duchem nemocna je. V hlavě její

jakés pavučiny vždy se chvějí.

V rozkvětu svém dívčím myslí zcela

malému je rovna dítěti.

Duše její vyrůst zapomněla.

Někdy zdá se, že z mladého těla

kams jí do daleka odletí,

a Bůh ví, kde v také chvíli bloudí,

jaké stíny v paměť se jí vloudí.

V prázdno, v dálku hledí. Všechno kolem

mizí pro ni v mlhách. Vidí jen,

jakýs nevyslovitelný sen.

Chápete, že s obavou a bolem

pohlížíme na ten smutný květ.

Ach, pro radost věru nerozkvet!“ –

Baron, zdá se, neposlouchal ani,

ale hleděl, lačně hleděl za ní,

jak se vznáší jako obláček.

„Krásná! krásná! krásná!“ tiše řek.

Ruce, jak by k ní se vztáhly samy,

oči zasvitly mu pod řasami.

Ale ihned obrátil se zas,

v ospalé své tváři starou nudu,

unaveně ozýval se hlas:

„Představíte-li mne? vděčen budu!

Rád bych seznámil se s otcem vaším,

se sestřičkou vaší spanilou.

Snad motýlka toho nepoplaším

dotěrností svojí nemilou?“ –

„Odpustíte, prosím!“ soudruh mladý

odpovídal nerad v rozpacích,

nepokoj se kmit mu ve zracích.

„Ne, dnes omluvte mne! – a ne tady!

Snad by opravdu se poplašila

dušička ta chorá, sestra milá,

prchla by nám, s bázní unikla,

je tak cizím lidem nezvyklá.

A můj otec – hleďte, – někde v poli

pracoval, jak zvykl každý den,

v šatě všedním se svou selskou holí

teď se vrací spocen, uprášen.

Odpustíte, – do rozpaků jen

uved byste moje drahé oba,

jindy bude vhodnější snad doba!“

A host hledí, oka neodvrátí,

jak tam ve slunečním jasu jdou

pochmurný kmet s dcerkou rozmilou.

Bílé šatečky jen viděl vláti.

Náhle ohlédla se Blaženka.

Rychleji, než letí myšlenka,

pohledy jich setkaly se maně.

Baron smekl a mlčky se klaně

lehounko se usmál. Zarděná

sotva hlavou kývla a pak letem

k otci přiskočila, splašena,

V ruměnci svém věru byla květem.

„Proč pak jsi se náhle zachvěla?“

otec otázal se. Hledě na ni

černé vlasy hladil drsnou dlaní.

Neohled se zpátky. – Mlčela.