II. Pěje, pěje na vršíku

Pěje, pěje na vršíku

kohout červený –

bujně hoši přeskakují

zlaté plameny.

„Pojď, ty dívko černobrvá,

pojď a se mnou skoč,

ruku v ruce, oko v oku –

však ti povím proč!“

Hahop! Jak se oheň schoulil

k zemi pod nimi!

„Má jsi, dívko přemilená,

má jsi do zimy!“

A juž děvče uzardělé

líbá vítězně,

jak upraví světničku si,

šeptá líbezně.

Jakou truhlu malovanou,

jakou postýlku –

a po stěnách tolik svatých

jako v kostýlku!