II. Pěli hoši

Pěli hoši

při gajdoši,

přisedl jsem k nim;

číše zněly,

hlasy pěly

smíchem veselým:

„Na dně sklínky

upomínky,

radosť rdí se, plá:

vypij na dno,

aspoň snadno

hruď se rozehrá!

Kdo máš děvu

plnou zpěvu,

netřeba ti píť:

okamžikem

vonným rtíkem

dáš se napojiť.

Dívčích květů,

sladkých retů

prázdni žijeme,

ze dna sklínky

upomínky,

radosť pijeme,

Však my k vínku

mladou žínku

vezmeme si též,

zatím ale

věřme stále,

je to pro nás lež.

Na zdar, bratří,

jak se patří,

připijme si přec:

hruď-li pláče,

kvočna kdáče,

zavřeme ji v klec!“

Pěli hoši

při gajdoši, –

jaký hlučný zpěv!

až se žene

k rozbouřené

hlavě všechna krev.