II. PIANISTKA.

Má kolem hlavy celou aureolu,

tož družky žertem zvou ji vlasaticí,

a také tak se kmitne na ulici

vždy s cudnou plachostí, jen v mysli školu.

Jí z podvědomých, snivých dívčích bolů

cos v úbělově znylém zbylo líci;

mníš smutečnici vidět mramor stříci,

kam k pohřebinám staví snů svých ollu.

Leč nemysli, že zná jen lkáti marně,

zrak pomněnkový klopíc, tlumit žáry,

ramenou lilje spínat k nebi kárně.

Když vášně trysknou, v nitru do nadšení

a lásky k umění se vše v ní změní.

Tu pod rukou v strž vzkypí tónů vary.