II. PÍSEŇ PANNY.

Živote, otče, tebe vzývám a tebe vyzývám!

Včera ještě hrála jsem si se svými druhy a družkami,

svítilo slunce a stébla trav se chvěla,

leskla se a vábila chladem naše teplá těla.

A moje tělo nemluvilo,

když dotýkaly se ho ruce mladých hochů.

A dnes všecko je jinak – co se stalo?

V očích leží mi těžká mlha,

moje útlé nohy náhle zemdlely,

a moje ňadra, boky, celé moje tělo

zpívá drobnými, sladkými trylky divnou píseň,

jak moje chvějící se ruce bloudí po něm.

Ano, jistě, jistě zpívá píseň moje tělo,

slyším ji – od ňader zaznívá nejvyšším tonem.

Živote, otče, viď, to láska se přiblížila!

Viděla jsem, jak ptáci se celovali na větvi.

Viděla jsem, jak dva broučci spojeni zapadli v rozvitý květ.

Viděla jsem, jak mužové ovíjeli ruce okolo plných boků žen,

zacházeli s nimi v samotu

a ničeho neviděli kolem sebe.

Vím, vím, vím – – –

láska tu chodí, chodí po zemi,

dotýká se všeho teplou, vlhkou rukou.

A dnes – v jednu chvíli, v jednou slavnou chvíli

dotekla se i mne.

Co se stane? Co se stane?

Živote-otče, jsem sestřičkou ptáků i brouků,

jsem sestřičkou všech žen, které byly milovány...

Stále slyším tu divnou píseň,

její rytmus řídí se otřesy mého levého ňadra,

jak pod ním bije mi srdce...

Živote-otče, žehnej těm, kteří mne budou milovati!