II. Pít mládí ducha nové, ňader zlatých
Pít mládí ducha nové, ňader zlatých
ve vlídné požehnání, tak-li troufat možno,
kojenec obrození, přerození sním.
Má z všeho stkáno, sepředeno být,
ať prvek v základ cohese je týž
a vznětu ve původ. Jas čirý nebe
mi nevinnosti připomíná zor.
Ten bulbus nad ves poklad v brvy stín,
jímž bytí milosti kdys vyvoláno
ve vzplutí nové. Barev třebí mám
sytosť, ať scalu nanesu jich oplývavě,
jak mistr palety. Proto k Tobě blíž
jsem snil, jak cherub stanout v uctívání
blíž stánku Tvého, jenž se níže snes’.
Jak poutník, v přemítání jenž se chýlí
o pouti dlouhé za cílem svých kroků.
A nyní uzdu chvatu uvolňuji.
Přes nové Hévy očistný plod touha
má vynesla se, moudře zlišíc, látka
že umu pstrá jest, stihnouc, zkad brod píti
nového doušku látky omlazené
a regenerované též ryzí poesie.
Či látka její není adorací
stálou a ódy podnět není z její stráže?
Vždy byla poesie mystická
a byla nesměrná. Jen modernity bard
pro božství své by neměl zlaté žalmy?
Pro ně vznět neměl by či odpíral
a pouze pradob či praehistorie trosky
a ostatky by byly, čím kult v dílo
je vypraven a čím vyzbrojen v hold
bytosti tajuplné? Davida vším role
a řetěz ovací. Dál nesmí pata
ni mysl oveslená? Doby módní stroj
mnohozvuký je okleštěný snad?
V tom přemítání ovace své psal
jsem pro madonnu, pro podnět jsem blíž
toužil, daň poesie v urny, vásy její
jsa lačen vmésti. Psalmy adorací
modernity. Na vlastní tedy půdě
jsem s látkou posvátnou. Nemáme jiné
a jiných božstev než-li Nazaretu
čarovnou pohádku, zvěst dřeva kříže.
Fabuli tragickou tu, ve úsluze nítí
se hruď a poesie běloskvoucí šat
Pierry jest jen pro kopii, snímek líce
nejslavnější! Pierry flóru, muselínu...
Mysticky um tož v podklad, ve pozadí.
Eclogy pro svatou. Hrst psalmů pro madonnu.
Nemáme pěvci lepší možnosti
a jiné. Plátno jest-li, hotuji,
rozstírám barvy, proudí, line oel,
co vzkouzlím vzácnějšího, lepšího?
Zde jádro, focus žhavé, elegie
jest též, ohnisko sálavé, krb zaněcující.
Chýž Apolskou tož v zážeh vznětu zřete
a kovadlinu cyclickou; není to zhola
poprvé, co kováři Aetny v čest jí pěli
a v hold, pro plam pro altár nejsvětější.
Ten žár i plamen v srdci z amba nesu
v dál, z výhně dílny syté ku ovaci.
A proto v pouť se k Tobě, paní čaru, dávám.