II. Pláč země

PĚT PÁSEM pahýlných – pět pádů zastavení

na pouti k přátelům mým s křížem na rameni,

pět kusů z končetin a zkrvácený trup,

jejž chtivě obzírá si nenasytný sup – –

Když prvá pásma rval, vzdych poutník jako všichni:

Ty srdce zpokorni, ty hořký hněve ztichni,

ty duše má však věz, věz pro vše příští časy,

jak žalně, žalobně zrazena stýskala si:

„Vy širé lesy mé, již ve váš tmavý šat

své údy nebudu si halit, odívat,

již nikdy chorál váš a píseň táhle šumná

nevpadne mohutně v můj háj a luh a humna,

již nezaštítí mne a hrad můj, bílý dům

váš vrchol velebný a zamyšlený chlum –

Oh, sbohem ochránče můj, strážce věkověký,

praotče vod a rud mých, každé zpěvné řeky,

a sbohem pramínky, vy třpytná holátka,

jež skřítkům povila podzemní pohádka,

vy drobná kuřátka, co štěstím zapípala,

když záře sluneční jim zrnek nasypala.

Však vy, vy všichni, co jste, zbledlí, zsinalí

pod pláštěm vojenským jen ruce spínali

a hlavy klopili, opile vrávorali,

že čest, čest mou i svou jste navždy zaorali –

vy buďte obzvláště dnes silni, stateční.

Je snáze podstoupit boj, bitvy jateční,

než na kříž položit se velkopáteční

ke smrti zdlouhavé, oběti dobrovolné,

jež hřebem potupy jen, hany, hanby prolne – –“

Když hloub však, hlouběji, až k srdci bodal už

s rozkoší sadickou stáčeje v ráně nůž,

pad poutník, poslouchal, jak v nejtěžší své chvíli

snů jeho královna se svíjí, kvílí, šílí:

Po horách hvozdů mých, přes houští, holou stráň

hnal, honil po věky mě, divukrásnou laň,

až dopad, porazil – Psy zlými poškubána,

bezbranná, bezmocná, sám řez a samá rána,

tu ležím pod krutě vysokou oblohou

se ctí svou ubohou, se slávou u nohou –

smeť mezi národy, vích slámy v jejich plotu,

jímž každý otírá si zablácenou botu –

já ticha, pokoje pokorná královna,

já vědma vidoucí, věštkyně čarovná,

co stále dávala znamení varovná – –

Krev z údů přeťatých potokem v písek teče

a tělo zmítá se v konvulsích muk a křeče – –

Vám nic-li do toho, vy všichni, co tu jdete,